Ruská opozice sedí na dvou židlích. Odpovědnost za válku nenese jen Putin, ale celé Rusko
Abychom o člověku hodně pochopili, stačí položit jednoduchou otázku: „Čí je Krym?“ Řekni mi, čí je Krym, a já ti řeknu, kdo jsi ty. Pro mě je jediná přijatelná odpověď „ukrajinský“, a to bez jakýchkoli ale. Na tuto otázku odpověděla i vdova politika Alexeje Navalného Julija a po její odpovědi se mnohé vyjasnilo: „Krym de iure patří Ukrajině, ale de facto nyní patří Rusku. Bude to těžká otázka, protože nezapomeňte na miliony lidí, kteří již obdrželi ruské pasy.“
Sám Navalnyj o Krymu kdysi pronesl dosti zvučnou větu. V říjnu 2014 v rozhovoru s Alexejem Venediktovem na rozhlasové stanici Echo Moskvy řekl: „Krym není sendvič s klobásou, který se má vracet sem a tam.“ Pro Julii se tato otázka ukázala jako složitá, ale pro mě jednodušší neexistuje. Nechápu, proč by se měla věnovat pozornost úředním papírům, které někdo obdržel v podobě pasů na okupovaném území Ukrajiny. Pokud bude navrácena teritoriální celistvost, myslím, že ten samý milion pasů skončí v koši, a pokud se někdo nebude chtít rozloučit s novým občanstvím, může se z Krymu přestěhovat do jakéhokoli města v Rusku. Mnohým je jasné, že referendum na nově okupovaných územích je podvod a referendum na Krymu se od tohoto cirkusu nijak nelišilo.
Podstata takzvané ruské opozice je následující. Žádná ve skutečnosti neexistuje, existuje jen řada aktivistů, kteří vyvíjejí nějakou činnost v zahraničí. Pro zjednodušení je ale seskupím pod jeden pojem. Na jedné straně musí ukázat, že ruská opozice je solidární se Západem a že Rusko je civilizovaná země, takže musí odsoudit válku a agresivní politiku Kremlu, na druhé straně musí zůstat na straně Rusů, jinak se pro ně dostanou do kategorie nepřátel, kteří si na Západě jen užívají. Proto bylo rozhodnuto sedět na dvou židlích – být se Západem i s Rusy a ze všeho vinit jen Putina. Přestože tito aktivisté nepředstavují často žádnou skutečnou sílu, mnozí z nich si říkají politici a doufají, že se vrátí do své vlasti, vezmou moc v Rusku do svých rukou a vybudují krásnou zemi budoucnosti. Z toho vyplývá, že nemohou dopustit, aby se Rusové stali jejich nepřáteli.
V chápání ruské opozice není možné činit spoluobčany odpovědnými za válku a za smrt Ukrajinců a není možné jasně říct, že Krym je ukrajinský. Jen si představte, co by Rusové říkali, kdyby ruští opozičníci jasně a bez váhání prohlásili, že Rusko obsadilo část sousedního území a že by se Krym měl vrátit Ukrajině nebo že by se měly zpřísnit sankce proti Rusku nebo že by Ukrajina měla mít možnost volně odpalovat rakety na ruské území. Rusové by je nenáviděli. Ruská opozice tedy balancuje mezi Západem a Ruskem. Myslím, že si mnozí pamatují na výroky ruských opozičních politiků, kteří byli v důsledku výměny propuštěni, například Vladimir Kara-Murza řekl: „Sankce demokratických zemí by měly být namířeny právě proti Putinovu režimu a konkrétním osobám, které se provinily podněcováním a podporou války na Ukrajině, nikoli proti Rusům obecně.“ Tato slova a výroky dalších propuštěných ruských politiků vyvolaly na Západě vlnu pobouření. Jejich autoři se poté začali ospravedlňovat tím, že byli ve vězení a neměli dostatek informací. To je poměrně slabý argument, který se bije s ledovcem jménem Sergej Cichanouski. Běloruský opoziční politik a manžel Světlany Сichanouské po svém propuštění z vězení jasně a směle prohlásil, že Krym je Ukrajina. Výše zmíněná Julia Navalná ale nebyla vyřazena z informačního proudu, její láska k Rusku jí ovšem nedovolila přenést se přes skutečnost, že si její milovaná vlast nezákonně přivlastnila kus cizí země.
Při pohledu na to všechno si nelze nepoložit otázku, jestli ruským opozičním politikům záleží víc na míru a uplatnění mezinárodního práva na Ukrajině nebo na Rusku. Odpověď je velmi jednoduchá. Lidem, kteří si říkají ruští politici, a i když jsou to politici opoziční, bude jim především záležet na osudu jejich země. A pro ně je děsivé, když někdo začne mluvit o rozpadu jejich země, zatímco Ukrajina by z toho měla radost.
Zdálo by se logické a spravedlivé starat se o oběť, správné by bylo pomoct a zastavit násilí všemi prostředky. Problém je však v tom, že ruští opozičníci považují za oběti také Rusy. Ano, oni je vidí jako rukojmí Putina, který je drží v zajetí a násilím je nutí k loajalitě. Věří, že Putin okupoval nejen část Ukrajiny, ale celé Rusko. A právě takový postoj prosazují na Západě, aby byl vyvíjen tlak pouze na Putina a jeho okolí, ale ne na nešťastné Rusy. Ruští opozičníci jsou ovšem konfrontováni s tím, že Ukrajina považuje za viníky všechny Rusy. Není to ale jen Vladimir Vladimirovič, kdo zabíjí Ukrajince, nýbrž i obyčejní Rusové, kteří za peníze vzali do rukou zbraně.
Pokud Rusové nebudou nést odpovědnost za to, co se děje, budou zaprvé považovat Západ za rusofobní a nespravedlivý, bude jim připadat kruté, že jsou na ně uvaleny sankce, že je zlý Západ bezdůvodně považuje za agresory a do mnoha zemí je nepouští jen kvůli jejich národnosti. Koneckonců, pokud je viníkem pouze Vladimir Vladimirovič, co to má společného s nimi? Zadruhé zbavení odpovědnosti zabije i tu nejmenší naději na reflexi. V případě vítězství nastane euforie a pocit, že Rusko je nejsilnější, nejmocnější a že se před ním všichni sklánějí. V případě porážky budou Rusové křičet, že byli podvedeni, že jim Putin celou dobu lhal a místo sebereflexe a proseb a omluv ze sebe budou dělat oběti a říkat, že za všechno může Putin, že o ničem nevěděli. A ruská opozice je v tom bude podporovat a bude o tom mluvit na mezinárodní úrovni.
Rusové mohou reflektovat to, co se stalo, pouze v případě, že jsou poraženi ve válce. A to, že Putin sežere jen část Ukrajiny místo celé, jak plánoval, Rusové za porážku považovat nebudou zejména proto, že ruská vláda si nedá pokoj, dokud nesežere celou sousední zemi. Mluvím o vojenské porážce, kdy Rusové budou stát na troskách, dívat se na hořící Kreml, sami se začnou schovávat v protiatomových krytech nebo budou svědky rozpadu země. Teprve pak si uvědomí, že začali válku, kterou plánovali ukončit za tři dny, a stojí na rozvalinách svého domova. Možná jejich nenávist nezmizí, ale položí si otázku: „Proč jsme to vlastně začali?“
