Petr Sokol: Srbsko zažilo další vlnu protivládních protestů. Otřásá se židle pod prezidentem Vučićem?
Na srbský národní svátek Vidovdan, kdy si celý národ připomíná výročí prohry v bitvě na Kosově poli z roku 1389, se v Srbsku rozhořela další vlna protivládních protestů. Nejenom, že se 28. června konalo velké protestní shromáždění v centru Bělehradu, ale vypršelo také ultimátum protestního studentského hnutí prezidentu Aleksandaru Vučićovi.
Tragédie s čínskou stopou
Zejména studenti totiž proti prezidentovi, který je odpůrci označován za politika, jenž Srbsku vládne poněkud autoritářsky, protestují již od listopadu loňského roku. Protesty tehdy vyvolala tragédie, kdy po pádu nově zrekonstruované železniční zastávky v hlavním městě autonomní oblasti Vojvodina – v Novém Sadu – zahynulo 16 občanů. Okamžitě se objevila kritika, že tragédii vyvolala vládní korupce a že vládnoucí představitelé nechtějí okolnosti nehody řádně vyšetřit. Emoce zvýšil i fakt, že stanice byla rekonstruována v rámci vládního programu spolupráce s komunistickou Čínou a konkrétní práce na zřícené části střechy nádraží prováděly dokonce dvě čínské firmy.
První rezignace
Masivní, zejména studentské protesty i studentské blokády vysokých škol vedly ještě na konci loňského roku k demisi několika vládních politiků, které v lednu vyvrcholily rezignací premiéra Miloše Vučeviće. Jenže toho v čele vlády nahradil sice nestraník, ale zároveň loajální člen vládnoucího tábora Đuro Macut. Navíc hněv zejména mladých demonstrantů, ale od počátku mířil v první řadě vůči muži, který v Bělehradu a celé zemi má největší moc a rozhoduje sám téměř o všem. Jde o prezidenta a zároveň šéfa vládní Srbské pokrokové strany (SNS) Aleksandara Vučiće.
Režim jednoho muže
Ten je silný mužem srbské politiky již od roku 2014, kdy vystoupal do pozice premiéra. Posledních osm let zastává funkci hlavy státu, která je sice formálně slabší než ta premiérská, ale ani to mu nebere pozici toho, kdo vede celý vládní tábor. Dobře to je ostatně vidět i v parlamentních volbách, kdy název kandidátní listiny jeho Srbské pokrokové strany v poslední době vždy začíná prezidentovým jménem, ačkoli on sám nekandiduje.
Vučić se vůdčí pozice ve vládním táboře samozřejmě vzdát nechce, a i proto do Vidovdanu platné ultimátum, v němž studenti požadovali nejenom došetření novosadské tragédie, ale hlavně předčasné parlamentní volby, nepřijal.
Polepšený ultranacionalista
Aleksandar Vučić do politiky vstoupil v 90. letech prostřednictvím ultranacionalistické Srbské radikální strany (SRS) Vojislava Šešelje. Ta prosazovala politiku Velkého Srbska a otevřeně podporovala řadu válečných zločinů během válek v Jugoslávii. Vučić tehdy ladil s její politikou a proslul třeba výrokem, že ve válce v Bosně by se za každého jednoho mrtvého Srba mělo zabít 100 bosenských Muslimů.
V té době Srbsku ještě vládl postkomunista a také silný nacionalista Slobodan Milošević, s jehož stranou byli tehdy i Vučićovi radikálové v koalici. Mladý Vučić se tehdy vypracoval nejenom na generálního sekretáře své strany, ale také na ministra informací. Jeho politika byla poplatná Miloševičově režimu a vyznačovala se tvrdými zákroky proti nevládním či zahraničním médiím.
Později se ovšem Vučić „polepšil“, když v roce 2008 společně s Tomislavem Nikolićem odštěpil realistické a v řadě názorů o něco umírněnější kříslo radikálů a založil Srbskou pokrokovou stranu. Ta dovedla Vučiće do úřadu premiéra a následně dokonce do situace, kdy jeho souputník Nikolić raději neobhajoval funkci prezidenta republiky a uvolnil tím Vučićovi místo v čele státu, což definitivně potvrdilo vznik režimu jednoho muže.
Mezi Bruselem a Moskvou
Vučić se v prvních letech své vlády zdál být pragmatikem. Opustil ostrou protizápadní rétoriku svých předchůdců a nejenom slovy, ale i skutky začal prosazovat začlenění Srbska do EU. Byla to jím dominovaná vláda, která za Srbsko zahájila přístupové rozhovory s Unií.
Zároveň ovšem dnešní prezident nepřerušil tradičně velmi přátelské vztahy Srbska s Ruskem. Do eintopfu jeho obojaké zahraniční politiky navíc přidal čilé ekonomické vztahy s Čínskou lidovou republikou a vzhledem k historii obou národů překvapivé spojenectví s maďarským premiérem Viktorem Orbánem. K tomu Vučić nikdy neuznal odtržení Kosova, ale zároveň zejména v počátku své vlády udělal některé pragmatické kroky ve vztazích s nezávislým Kosovem. Z popsaného vyplývá, že nikoho nemůže překvapit, že Vučić dostal od někdejšího prezidenta Miloše Zemana nejvyšší české státní vyznamenání a těšil se jeho sympatiím.
Na domácím hřišti Vučić využil situaci, kdy proti němu dosud neexistuje žádná silná stranická opozice a vybudoval režim postavený na velké mocenské převaze jeho osoby a celé jeho strany. Takto fungující politický režim se postupně stále více vyznačuje omezováním různorodosti médií či svobody slova obecně. Státem ovládaná média například programově vystupují proto opozičním stranám. Zároveň Vučić zaznamenal určité úspěchy při stabilizaci srbské ekonomiky, což posílilo jeho podporu zejména mezi seniory a obyvateli venkova.
Zelená blokádám
Když minulou neděli studentské hnutí vyhlásilo, že po uplynutí ultimáta dává občanům „zelenou“, aby se pokusili ukončit vládu demonstracemi, vypukly v řadě srbským měst a na několika místech Bělehradu blokády silnic. Ty doprovází i násilné střety s policií a zatýkání řady demonstrantů. Protestující věří, že se jim povede zopakovat rok 2000, kdy pouliční protesty skončily pádem dlouholeté vlády Sloboda Miloševiće. Teď je ale šance na úspěch demonstrací minimálně v aktuálním okamžiku menší, protože Vučić má pod kontrolou bezpečnostní složky a stále ho podporuje nemalá část společnosti. Na druhou stranu platí, že průzkumy veřejného mínění ukazují, že v předčasných volbách by jeho strana s případnou jednotnou opoziční kandidátkou prohrála. Jenže řádné volby mají být až v roce 2027 a nikde není psáno, že se podaří sestavit jednotnou opoziční kandidátku, která bude navíc v očích voličů reprezentovat právě studentské protestní hnutí. I proto je zatím pravděpodobnější, že režim jednoho muže v Srbsku ještě nějakou dobu vydrží.
