Prezident bude mít po volbách klíčové slovo. Má odmítat proruské ministry nebo Babiše?
Petr Pavel bude na podzim poprvé v roli, kdy bude zásadně ovlivňovat tuzemskou politiku. Ať už volby vyhraje kdokoliv, premiérem či ministrem se bude moct stát jen ten, koho Petr Pavel jmenuje.
Nejde však, jak by se mohlo zdát, o pravomoc, kdy by prezident měl dle Ústavy nějakou absolutní pravomoc, a to třeba v podobě veta. Stěžejní článek 62 Ústavy zní takto: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Od počátku přijetí Ústavy se vedou (minimálně v akademické rovině) polemiky o tom, zda prezident disponuje volbou, zda daného člověka jmenuje, anebo nikoliv, v překladu to znamená: může se prezident rozhodnout, že nehledě na výsledky voleb, někoho nejmenuje?
Jediným, kdo může přinést autoritativní výklad této nejasnosti, je Ústavní soud: ten však za více než 30 let neměl možnost se k tomuto problému vyjádřit, jelikož spor mezi prezidentem a (kandidátem) premiérem nikdy nevyústil k žalobě k Ústavnímu soudu. Proto jsme tedy dosud byli svědky různých mocenských her, kdy se prezidenti například bránili či jmenování určitého člověka přímo odmítali, byla to praxe všech tří českých prezidentů.
Petr Pavel mluví o mantinelech
Petr Pavel v posledních týdnech již naznačil, že za určitých konstelací nejmenuje nějaké kandidáty na ministry, resp. na pozici premiéra; ohledně trestní kauzy Čapí hnízdo prezident uvedl, že vyčká na rozhodnutí Městského soudu.
Za pozitivní můžeme považovat, že prezident transparentně uvádí, že vnímá určité hranice, za které nechce jít. Na druhou stranu je otázkou, zda jde o úvahu správnou, natož dokonce legitimní, resp. legální?
Na počátku je nutné zmínit, že je Česká republika parlamentní republikou, kdy má stěžejní pozici v rámci exekutivy vláda disponující důvěrou Poslanecké sněmovny. Ačkoliv ústavodárci provedli v roce 2012 zásadní exces, kdy změnili volbu prezidenta z nepřímé na přímou, nepřidali však prezidentovi žádné další, silnější pravomoce.
Už z tohoto důvodu by neměl být dán příliš prostor pro to, aby prezident vůli voličů jaksi rozporoval tím, že by odmítl jmenovat někoho, kdo usiluje o pozici premiéra nebo ministra. To, že by dle teorie k tomu nemělo docházet, však neznamená, že k tomu v praxi nedojde.
Potenciální zásah prezidenta způsobí naprostou turbulenci v české společnosti, navíc v době, kdy jsou Češi, co se politického přesvědčení týče, téměř táborově rozdělení a kdy vnímají dva bloky jako dobro a zlo. Jedněm se tedy prezident zavděčí, druzí jej budou nenávidět. Obecně se jenom zvýší a vyostří stávající polarizace.
Nejmenování je nástrojem poslední instance, tzv. ultima ratio, kdy by prezident seznal, že se s jmenováním takového člověka pojí takové (bezpečnostní) riziko, že je vhodné riskovat i značnou polarizaci. Třeba potenciální odsouzení Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo takovou situací zcela určitě není. Zaprvé jde o kauzu, která se veřejně propírá téměř od počátku vstupu Babiše do politiky; voliči s vědomím o potenciální vině Babiše již volili v několika volbách. Nadto se stávajícím zavazujícím výrokem Vrchního soudu budou voliči pro Babiše volit i v situaci, kdy je nepřímo seznán vinným. Ústava nestanovuje, že by pravomocně odsouzený politik nemohl být jmenovaný premiérem – relativně logicky to koresponduje s čl. 2 Ústavy, tedy že je zdrojem veškeré moci lid. Takže logicky „lid“ může Babišovo odsouzení „očistit“ tím, že ho i přesto zvolí.
Mimo to si stále musíme uvědomovat, že půjde o prostředek zpravidla jen dočasný: nevyřeší-li premiér s prezidentem takovou ústavní krizi dohodou, bude následovat žaloba k Ústavnímu soudu; je spíše pravděpodobné, že soud rozhodne v neprospěch prezidenta.
Nechat rozhodnout ostatní?
Myslím, že místo potenciálních sporů o nejmenování toho či onoho by měl prezident aktivně vstupovat do předvolebního klání, a to ve dvou rovinách: 1) agenda setting; 2) kuloární rozhovory.
V rámci první roviny, tj. agenda setting, by bylo vhodné, aby prezident korigoval to, jak probíhá předvolební kampaň – nikoliv tím, že by nějakému subjektu vyslovoval podporu či jiné káral. Jde o vysílání určitých témat do veřejného prostoru tak, aby se jim strany musely věnovat a vyjadřovat se k nim. Tím může korigovat i situace, kdy se stočí komunikace do „dezinformačních narativů“. Například když v novoročním projevu přišel s tím, aby se zavedlo euro, na několik týdnů byl veřejný prostor obsazen rozličnými debatami o tom, zda je euro správné či nikoliv.
Možná důležitější je vedení kuloárních rozhovorů, a to nejlépe se všemi relevantními kandidáty – ANO i s SPD či Stačilo!. Prezident by měl postupovat co nejvíce nadstranicky a bez zájmu na výsledku voleb. Cílem rozhovorů by mělo být dosažení snížení polarizace a rozporů mezi stávajícími subjekty, také předání názorů a vizí prezidenta, resp. snaha utvořit kolektivní dohodu o pár stěžejních bodech, jež půjde vnímat jako české národní zájmy.
Kromě těchto dvou bodů musí prezident hlavně vystupovat stylem jako doposud, aby si uchoval co nejvyšší důvěryhodnost u voličů. Jeho slova, sezná-li, že je situace po volbách kritická, budou velice důležitá, a proto bude naprosto klíčové, jak je přijmou občané. Dokonce špatně provedené povolební jednání může vést k snížení šancí na obhájení mandátu v roce 2028.
Nečekají tedy prezidenta lehké měsíce; ceremoniální zastupování Česka poslední dva roky zvládal téměř na jedničku, dokonce u toho vypadal jako běžný člověk, to je v dnešní době spíše výjimkou. Snad jeho hra spjatá s blížícími se parlamentními volbami dopadne pro Česko a českou společnost co nejlépe.
