Martin Bartkovský: My jsme ta poslední opravdová generace. Jako ta před námi. A jako ta po nás
Vždycky se musím smát, když na sociálních sítích vidím dlouhý příspěvek, který barví minulost falešným sentimentem a vyzdvihuje výjimečnost pisatelovy generace nad ty ostatní. Nejvtipnější na tom je, že většina lidí tuto zprávu pouze otrocky přesdílí či překopíruje. Nad textem se nezamyslí a s růžovými brýlemi vzpomíná, jak bylo všechno skvělé. Marně pak čekám, kdy někdo do textu přidá vlastní generační sebereflexi. Protože se tak nikdy nestalo, ujmu se toho sám.
Zábavné na tom je, že podobné texty nejsou výdobytkem moderní doby a sociálních sítí. Už Platón v dialogu Faidros, který napsal ve čtvrtém století před naším letopočtem, rozvíjí myšlenku svého učitele Sókrata. Ten měl údajně tvrdit, že kvůli písmu zakrní mladým paměť, že přestanou cvičit a posilovat mozek a spolehnou se na berličku či nápovědu v podobě psaného textu. V odsuzování mladých generací a jejich používání moderních technologií tedy už více než dva a půl tisíce let nejsme originální. A jak tomu bylo v časech pěstního klínu, jen nevíme. Přesto to lidstvo zvládlo nějak přežít až do dnešních dnů.
Žádná generace nebyla lepší ani horší. Použiji citát moderátorů z mého oblíbeného podcastu Poprask, který vzniká pod Reflexem: Žijeme, jak se dá. Pokrok je neoddělitelnou součástí našich životů a je úkolem nových generací, aby se skrze něj naučily vnímat náš svět jinak a posouvat lidstvo kupředu. A to nejen v otázkách technologických, jakým je třeba cestování do vesmíru, ale i v oblasti duševní. To aby se k sobě třeba lidé chovali lépe a ohleduplněji. Pokud něco děláte dlouho a opakovaně, stane se z toho tradice. Tak málo k tomu stačí. Už z této definice ale vyplývá, že ne každá tradice může být dobrá. A neměli bychom se tak bránit tomu, když je budou chtít nové generace porušovat. Ostatně, od toho jsou na světě. Aby si vytvořily tradice vlastní, které potom pomalu rozbourají jejich potomci.
U tohoto procesu je ale zásadní spolupráce a ochota pohlížet na předchozí generace s porozuměním a na budoucí generace s laskavostí. Starší lidé nežili ve vakuu a je potřeba zasazovat jejich chování a zkušenosti do kontextu doby a okolností, ve kterých vyrůstali. U mladších lidí je žádoucí brát ohled na to, že se nacházejí v procesu poznávání a objevování světa. Klíčové je, aby se jedni neuzavírali před druhými. Jen tak se z „generačního střetu“ stane „generační smír“. Je dobré, když si člověk uvědomí, že dělá-li nějakou činnost dlouho a automaticky, nutně to neznamená, že je to činnost dobrá. A stejně tak je dobré vědět, že je-li někdo mladší či starší, není automaticky lepším či horším člověkem.
Jak by tedy vypadal takový generační text na sociálních sítích, který by obsahoval zdravou dávku sebereflexe? Za mě by to pro generaci mileniálů mohlo vypadat takhle:
Jsme poslední opravdová generace. Tedy rozhodně nejsme, ale myslíme si to. Tak jako si to myslely generace před námi a budou si to myslet generace po nás. Narodili jsme se do období bez mobilních telefonů, což k smrti děsilo naše rodiče, když jsme v domluvený čas nepřišli domů. A uštědřilo nám četná zklamání, když naši kamarádi nebo první lásky nedorazili na předem domluvenou schůzku. Vychovala nás televize, což není dobře ani špatně, je to prostě fakt. Přikovaní v devadesátých letech k obrazovkám jsme hltali americké seriály a sitcomy i následné kostrbaté české pokusy o totožnou tvorbu. Dalo to popkulturní základ našemu slovníku, vytvořilo nostalgický prostor devadesátek, plný Terezy Pergnerové a Dády Patrasové, Želv Ninja, pogů, hokejových kartiček, nekonečného teleshoppingu Horsta Fuchse, olympiády v Naganu, výletů do hlavního města za fast foody i hraní videoher, které z nás nakonec nevychovaly masové vrahy, jak se všichni báli.
Zároveň jsme ale generací, která byla ještě vychovávána v tom, že o problémech se spíš nemluví a že je slušností řešit všechno za zavřenými dveřmi. I když to může často vést třeba k domácímu násilí. Jsme generace, kterou neučili, že se sex má líbit oběma a že se stykem mají hlavně oba souhlasit. Tak nějak se říkalo, že kluci nemají fňukat a být tvrdí a jít si cílevědomě pro ženu, zatímco ženy mají v milostném životě dělat drahoty. Že je to všechno úplně jinak, jsme se bolestivě učili až mnohem později a teď stojíme mezi předchozími generacemi, které tenhle model považovaly za správný, a následujícími generacemi, které ho naštěstí boří. Učíme se, že milostný život má bavit všechny zúčastněné a musí být vždy dobrovolný. Pomalu začínáme mluvit o svých problémech. Jak fyzických, tak hlavně psychických. Učíme se odstraňovat strach z neznámého, z lidí jiných ras i sexuální orientace. Začínáme si uvědomovat, že ne každý se ve společnosti cítí tak suverénně a bezpečně jako my. Ale učíme se to příliš pomalu, a tak můžeme celé řadě lidi i nevědomky ubližovat. Jsme generace, která hledala a našla své místo na slunci tak jako ty předchozí i ty následné. Jsme docela v pohodě generace, ani horší či lepší než jiné. Jsme generace, která žije, jak se dá.
Pokud s textem nesouhlasíte, napište prosím svou originální výpověď a umístěte ji na sociální sítě. Moc rád si ji přečtu. Přeji vám krásné léto plné nových zkušeností a zážitků, ale také odpočinku i lelkování. Oboje je stejně důležité.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
