Martin Bartkovský: Potřebuje Česko vlastní atomovku?
V minulém editorialu jsem si stěžoval, že americká armáda je vlivem vyjádření Donalda Trumpa a jeho okolí směšná a přestává budit hrůzu, se kterou se na ni díval svět minimálně posledních 90 let. Prezident USA se mě rozhodl vyvést z omylu a americké letectvo na jeho příkaz vybombardovalo zařízení íránského jaderného programu. Tím definitivně potvrdil, že se světová jaderná doktrína mění. Velcí hráči si mohou dělat, co chtějí. Mezinárodním právem se nevzrušují a vědí, že si na ně nikdo netroufne, protože oni ty jaderné zbraně mají. Kdo jiný než Češi by si to měl vzít pořádně k srdci.
Obálka aktuálního Reflexu odkazuje na známý hit Bomby od českého rappera Bena Cristovaa. V jejím duchu se dá říct, že jak USA, tak Izrael i Írán momentálně „jedou bomby“. A to nejen tím, že bombardují a ostřelují jeden druhého, ale hlavně tím, jak suverénní politiku si na mezinárodním poli razí. Tedy u Íránu je potřeba převést tu větu do minulého času. Suverénním byl v regionu posledních téměř padesát let. Než s ním Izraeli a Spojeným státům došla trpělivost. Tak dlouho volal islamistický režim po konci svých izraelských a amerických nepřátel, až mu letouny páté generace a neviditelné bombardéry zdevastovaly jaderný program.
Jsem posledním člověkem, jenž by hájil režim, který v Íránu ájatolláhové zavedli. Izraelské a americké údery však nemíří na změnu režimu a jeho čelné představitele, ale pouze na jejich zbrojní program, jenž měl nejen tyto dva státy, ale v podstatě celý západní svět ohrožovat. Pro íránský uran neuroním ani slzu, podle věrohodných zpráv byl obohacený natolik, že se na jiné než válečné účely nehodil. Není ale stále jasné, jak blízko byla země k vyrobení atomové pumy a jak moc byla odhodlána ji použít. USA a Izrael však ukázaly světu jinou věc. Pokud máte dostatečně silnou armádu, která má za sebou jaderné zbraně, můžete si dělat vše, co chcete, a mezinárodní společenství vám v tom nijak nezabrání.
Paradoxně to přichází od Donalda Trumpa, který útok na Írán ze strany Baracka Obamy mylně v minulosti předvídal mnohokrát. Z útoku na Teherán obviňoval i Kamalu Harrisovou. Nakonec tam letadla a pumy poslal on. Muž, jenž slíbil, že Amerika přestane válčit. Muž, který omezuje pomoc Ukrajině a ustupuje kremelskému vrahovi. Muž, jenž si na islamisty dovolil až poté, co jejich protivzdušnou obranu zlikvidoval Izrael. S klasickou grácií slona v porcelánu pak nechal Írán zesměšnit ještě v rámci vystoupení svého ministra obrany, čímž zadělal na další generace Íránců, kteří budou USA dál nenávidět.
Co z toho plyne pro nás? Česko musí přestat spekulovat, kolik investuje do obrany a na jaké zbraně dá peníze. Musí jednoznačně a robustně posílit všechny své obranné systémy. Ukrajina i Blízký východ ukazují, že potřebujeme nejen letadla páté generace, ale i silné dělostřelectvo, protivzdušnou obranu i těžkou brigádu. Ty investice budou masívní, ale potřebné. Vypálenou a dobytou zemi žádný státní dluh trápit nebude.
A rozhodně bychom neměli zůstat jen u toho. Jaderné zbraně jsou aktuálně tou poslední a nejbezpečnější instancí, již v obranném arzenálu můžete mít. Ukazují to USA, Izrael, Rusko a Čína, ale i třeba Indie a Pákistán. Česko by teoreticky vlastní atomovku vyrobit zvládlo. Prakticky je to skoro nemožné, a to jak ekonomicky, tak hlavně projektově. I z hlediska mezinárodních smluv a mezinárodního práva by to nebylo nic snadného. V aktuálním světovém rozpoložení však vidíme, že občas je nutné pokusit se i o teoreticky nemožné věci.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
