Česká politika postupně ztratila ekonomická témata. Nadějí můžou být volby v roce 2029
Česká republika se blíží k parlamentním volbám, které se (nepřekvapivě) opět označují jako „volby přelomové, historické, nejdůležitější“. Logicky se stávající političtí lídři snaží lid mobilizovat, aby co jen nejvíc jejich příznivců a sympatizantů k volbám přišlo a dalo jim hlas.
Se samotnou mobilizací voličů se taky významně pojí nastavování předvolebních témat, politici touží nastavit zář reflektorů na ta témata, která ve společnosti rezonují a mobilizují lid. Zpravidla jsme byli zvyklí, že hlavní předvolební témata byla ekonomického rázu: míra výše daní, přístup k státu (zda má být více aktivní, nebo na druhé straně do života a chodu společnosti spíše nezasahující), nastavení sociálního systému a dalších nespočet otázek.
Geneze odklonu od pravolevé politiky
Dnes je však, zdá se, vše jinak. Nejprve se pojďme podívat na genezi toho, kdy do české politiky přicházejí elementy, které se odklánějí od dosavadní klasické pravolevé politiky.
Od půlky 90. let až do voleb v roce 2010 se česká politika točila primárně okolo dvou stran, tedy dvou přístupů – pravicového pod taktovkou ODS a levicového pod vedením ČSSD. Tyto strany více méně dominovaly českému politickému spektru a nabízely voličům primárně ekonomické programy, a to pravým, anebo levým pohledem. Součástí samozřejmě byla i polarizace a negativní kampaň zpravidla mezi lídry, resp. předními představiteli daných stran. To však bylo pouze doplňkem, nikoliv hlavní kartou.
Jak to však tak bývá, tak se obě strany za dvacet let fungování dopustily řady skandálů, včetně těch korupčních, a logicky se veřejnosti minimálně zprotivily. Na této emoci pak dokázaly bodovat nově založené strany, které se již neprofilovaly přímo na ose pravice-levice, ale základní body jejich programu ležely v kritice tzv. establishmentu. Teď nemám na mysli ani Sládkovy republikány v 90. letech, anebo KSČM – to byly, resp. jsou, strany vyloženě antisystémové, které zpochybňují samotnou existenci stávající polistopadového režimu a usilují o jeho změnu, a to do pozice autoritářství.
Prvním průkopníkem tzv. protestních stran, jak se nazývají strany vymezující se vůči establishmentu, nicméně udržující jakousi základní linii souladu se stávajícím režimem, byly Věci Veřejné prosadivší se ve volbách v roce 2010. Jejich programové teze byly formulovány primárně vzhledem ke kritice „tehdejšího korupčního prostředí“ a obecně ohledně „vůle dělat politiku jinak (než ODS a ČSSD)”. Fungování Věcí Veřejných netrvalo dlouho, ve vysoké politice se udržely pouze jedno volební období.
Nicméně hned v dalších volbách, v roce 2013, se jim dostalo minimálně dvou ideových nástupců – hnutí ANO Andreje Babiše a hnutí ÚSVIT Tomia Okamury. V roce 2017 přibyli ještě Piráti, ti se však v průběhu volebního období 2017-2021 jaksi normalizovali, propojili s establishmentem a významně změnili programové priority.
Jak ANO, tak ÚSVIT, resp. SPD, kromě kritiky vývoje od roku 1989 hrají ještě protikorupční kartu, kdy „establishmentové strany“ považují za prolezlé korupcí a nabízí se voliči jako subjekty, které v Česku vyřeší korupční problémy, a hlavně sami budou naprosto čistí – s ex post viděním vskutku kuriózní programové body: kdekdo by řekl, že nešlo o PROTIkorupční hnutí, ale PROFIkorupční hnutí. K tomu ještě tyto strany doplnily svůj program o populismus, v němž prakticky skryly jakoukoliv pravicovost, resp. levicovost a voličům začaly představovat vizi nízkých daní a vysokých státních výdajů – to absolutně odporuje základním ekonomickým rovnicím o zdravých veřejných financích bez zadlužování státu.
Andrej Babiš svůj populistický program spolu s kritikou vývoje od roku 1989 a akcentací protikorupčnosti dotáhl do dokonalosti, kdy jednak jednou volby dominantně vyhrál, ale obecně se etabloval na českém politickém poli a má konstantní podporu cca 30 % voličů. ANO je tedy historicky nejúspěšnější protestní stranou, která ač působila 8 let ve vládě, tak stále dokáže prezentovat protestní vize (tzn. oslovovat protestní voliče) a k tomu kritizovat dosavadní směřování České republiky.
Reakce tzv. tradičních stran
Vstup protestních stran do české politiky významně otřásl tradičními stranami, zejména ODS a ČSSD. Tyto strany nedokázaly jaksi reagovat na změnu dynamiky české politiky, a hlavně na novou poptávku ze strany voličů.
Deziluzi následovaly dva scénáře. V reakci na oslovení zklamaných voličů ODS vznikly nové strany, a to zejména TOP 09, ale i STAN, částečně možná i Piráti. Zato voliči tehdejší ČSSD přešli primárně k Andreji Babišovi, ale také k SPD – působení ČSSD, resp. SocDem v české politice se postupně marginalizovalo.
Strany bývalé Pětikoalice však patrně nedokázaly reagovat na Babiše&spol. Do vzniku 5K, resp. dvou koalic PirSTAN a Spolu, se tento politický svět nedokázal vůbec smířit, zareagovat na nástup marketingového profesionalismu hnutí ANO. Samotný koncept 5K má základní myšlenku ve společném postupu vůči Andreji Babišovi a celému světu, který on a jemu příbuzné strany prosazují.
S postupnými porážkami opustila zejména ODS, resp. koalice SPOLU, standardní ekonomická témata a místo toho začala akcentovat kritiku Babiše – tzv. Antibabiš. De facto jde o jakousi modifikovanou protestnost vůči establishmentu, jež standardně činí Andrej Babiš. Za jakýsi establishment je považováno hnutí ANO a vůči němu je mířena kritika, tj. negativní kampaň – cílem je dosáhnout toho stejného, jak činí ANO a ostatní populistické a protestní strany: voliči buď my, anebo oni; přitom „my“ jsme ti správní a jediní dobří, „oni“ jsou špatní a hrozbou.
Nechci činit závěr, že by strategie Babiše a Spolu byla totožná – Andrej Babiš samozřejmě provozuje daleko agresivnější kampaň, k tomu doplněnou o masivní populismus v míře, který je oproti Spolu téměř nesrovnatelný.
Nemění to však na skutečnosti, že v české politice došlo k posunu, kdy zpravidla pravolevé ekonomické postoje přestaly mít význam a témata české politiky se posunuly primárně na rovinu „odpor / nesouhlas s tím druhým“. To pak vytváří následek, kdy strany ani ekonomický program téměř nekomunikují. To krystalicky dokazuje tato volební kampaň: všiml si snad někdo, že by se v mediálním prostředí, resp. v rámci celé kampaně, nějak významně komunikovala ekonomická témata?
Čteme, že je „potřeba stát na správné straně“, načež přišla odpověď je, že správnou stranou je „na straně Česka“, mimo to jsme se dozvěděli, že někteří to budou dělat jinak a místo oné špatné, negativní kampaně povedou „Dobrou kampaň“.
Petr Fiala nejednou říkal, že tyto volby nejsou ničím menším než „bojem o charakter státu“- opravdu noblesní pojem. Patrně si však pan profesor spletl dobu, jelikož se politický boj již neutváří pomocí psaných textů v různých periodicích a přední intelektuálové k tomu nevedou boj o smysl českých dějin.
Demonstruje to však skutečnost, která je jaksi popisována výše: ekonomická témata již v Česku nemají prostor, SPOLU rámuje volby jako boj o kvalitu demokracie – přeložme jako falešné dilema, že s námi bude svoboda a demokracie, zatímco s vítězstvím oponentů přijde nesvoboda, nedemokracie. Na druhé straně ANO stále rámuje volby jako boj s establishmentem, což je falešné dilema, že buď budeme ANO volit a tedy bude vymýcena korupce, elity přestanou řídit stát a hlavně bude líp; volba druhých přinese spálenou zemi, potlačení svobod a stálou moc elit.
Ani jeden způsob není dlouhodobě pro demokracii zdravý, nese totiž s sebou obrovskou míru polarizace, kdy je vlastně, jak pro ANO, tak i SPOLU, výhodné, existují-li vyložené tábory voličů, které spolu nejsou schopni pomalu ani vést běžný dialog o politice. Mají totiž jistotu, že i přes latentní nevoli a značnou nechuť je s vizí „jen ne ti druzí“ nakonec zvolí. Jejich souboj pak spočívá v tom získat tu onu většinu, tedy obhospodařovat tábor s více lidmi.
Snad volby 2029 přinesou návrat ke zdravé demokratické politice s tématy, které opravdu mají reálný dopad a smysl: o tom, jak, kdy a v čem se bude česká ekonomika muset transformovat; jak se do budoucna pojme vztah k Evropské unii; anebo jak zařídit levné, bezpečné, dostupné a ekologické zdroje energií. Tak snad za 4 roky.
