Jefim Fištejn: Generálové po bitvě aneb Kolektivní Západ propadl dětinské víře v pokrok
Stejní znalci, kteří nám včera přesvědčivě dokazovali, z jakých objektivních příčin Donald Trump nikdy nemůže být zvolen prezidentem Spojených států, dnes neméně přesvědčivě dovozují, proč jeho demokratická protikandidátka Harrisová nakonec nutně musela prohrát. Zní to opět náramně logicky. Říká se tomu předpověď minulostí a lžiproroci jsou v tomto oboru obzvlášť dobří.
Dnes vychází nespočet článků a sbírek vázaných v kůži popisujících, jaké zlo páchá a ještě napáchá americký prezident, pokud nebude někým někdy nějak zastaven a umravněn. Pro takový způsob zpracování reality není třeba ani základního vzdělání – je to snadné jak facka. Mnohem větší námahu vyžaduje pochopení nebo aspoň snaha o to, kde hledat zdroje procesu, jenž neodbytně vedl k paradigmatickému zlomu, ke zborcení celé zdánlivě věčné konstrukce liberální demokracie. Jenže myšlení bolí a proč si lámat hlavu hledáním odpovědí na otázky, které leží hlouběji pod povrchem. Mnohem snazší je vyhrabávat prstíkem z hlíny příklady Trumpových skutečných nebo domnělých chyb než se pokusit pochopit, proč tak hanebně selhala velkolepá Fukuyamova teorie o konci dějin v důsledku globálního vítězství liberální demokracie všude, kam oko dohlédne. Jak se říká, „kde soudruzi z NDR udělali chybu“, že se celá logická konstrukce rázem rozpadla jako domeček z karet?
Jak je možné, že krach komunismu zkraje 90. let nakonec nevedl k nevídanému vzmachu západních demokracií, nýbrž k existenciální krizi Západu na začátku 20. let tohoto století? Jak se to jenom mohlo stát, že diktatury, které už, zdálo se, zacházely na úbytě, najednou vnikly jako nakažlivý virus do organismu i těch nejstarších demokracií? Jakým to řízením osudu zcela nekrvavý a pohodový ústup komunismu z forbíny dějin nejenže neposílil demokratické zřízení ve světě, ba naopak – skončil přerodem bývalých říší a despotických režimů ve společenské síly ještě mnohem agresivnější a nebezpečnější?
Kdo by chtěl vážně hledat odpovědi na tyto otázky, ten by se nemohl spokojit s tak placatou konstatací, že Trump je odpudivá bytost a z toho pramení veškeré zmatky dnešní doby. Že v podstatě stačí odstranit jeho a svět se vrátí do doby před konzervativní revolucí, kdy panovaly poměry takřka bukolické. Není to nic než jenom další nebezpečná iluze odsouzená k nezdaru.
Poctivý dějepisec by musel pátrat po příčinách toho, proč a jak liberální demokracie prošustrovala své ve všech ohledech nemalé možnosti. Jak došlo k přerodu a zradě jejích původních hodnot, k jejich bezmyšlenkovitému odevzdání levicovým marginálům, kteří po zhroucení komunistické faty morgány ruče přelezli ze svých krysích děr rovnou do kdysi úctyhodných liberálních stran, aby je časem ovládli, rozložili zevnitř a učinili z nich své rukojmí stižené stockholmským syndromem? Ze starých stran vyžraných zevnitř zbyly už jen klamavé obaly, larvy bez náplně. Poctivý dějepravec by nám měl podat smutný příběh o tom, jak množství agresivních a sebejistých menšin svorně pracovalo na zrušení sociální celistvosti a zdravá národní identita byla presována lisem multikulturních iluzí.
V tom smutném příběhu samozvaní „kulturtrégři“ uneseni vlastními bajkami o „konci dějin“ vnutili své fantasmagorie kolektivnímu Západu, a tím pohřbili mnohé z jeho fundamentálních výdobytků. Ve výsledku pod náporem agresivního populismu praskají ve švech staleté demokratické instituce a tradiční státy nejsou schopny vzdorovat radikální levicové agendě. Stačí, aby národní elity uvěřily v módní ideologická klamstva, jako jsou otevřené hranice, multikulturalismus, „pokrokový“ antisemitismus, genderový radikalismus, klimatický alarmismus atd., co jich je, aby byly vnitřně srozuměny s neodvratným zánikem.
Základem mnoha složitých politických procesů jsou zajisté bazální lidské vlastnosti, zejména touha po sociální spravedlnosti. Neobjevím Ameriku, když řeknu, že většina soudobých myslitelů vidí prazdroj sociálních problémů v obecné představě, že zvěčnělé heslo francouzské revoluce – svoboda, rovnost bratrství – má axiomatickou platnost. Filozofové dávno konstatovali, že svoboda nevede k bratrství, nýbrž k jeho opaku – k individualismu. Že svoboda a bratrství nejsou slučitelné s principem rovnosti, neboť rovnost mezi lidmi je dosažitelná jen s použitím násilí, a že výsledkem touhy po sociální spravedlnosti většinou bývá konflikt a válka. O tom svědčí celá komunistická zkušenost 20. století: rovnost vždy začíná zrušením soukromého vlastnictví a končí kolektivizací, zestátněním, velkým terorem a gulagem.
Problematičnost radikálně levicové agendy nespočívá jen v jejím agresivním umravňovačství ani v tom, že zneužívá vysoké principy pro dosažení jakési neurčité sociální spravedlnosti. Opravdovým problémem je to, že ve svých krajních projevech zneužívá přízemní závist coby kvásek celého sociálního těsta. Za vůdčí myšlenkou sociální spravedlnosti se skrývá 50 odstínů obyčejné lidské závisti vůči těm, kdo se davům jeví jako „miláčci štěstěny“. Závistivci sami trpí mindrákem sebeviktimizace neboli pocitem, že jsou oběťmi nějakých forem společenské nespravedlnosti. Jenže závist nezakládá pevný fundament pro žádný sociální pokrok.
V posledních desetiletích každý z nás, kdo nemá na očích klapky, musel vidět, že se svět vyvíjí protichůdnými směry. Kolektivní Západ propadl dětinské víře v pokrok, v jeho samospásnost a nevratnost. Mezitím se značná část lidstva nořila stále hlouběji do náboženského fundamentalismu a tmářství, předpotopního nacionalismu a sociálního radikalismu. Časem se ukázalo, že „generace sněhových vloček“, jak se říká dnešní omladině, vůbec není schopna vzdorovat agresivním útokům na západní hodnoty. Jako by z ničeho nic vyvstala otázka, jak a proč lidé Západu náhle ztratili tak základní biologické instinkty jako pud rozmnožování nebo sebezáchovy. Paradoxně nyní probíhající konzervativní revoluce dokazuje, že imunní systém Západu zcela neodumřel, jeho organismus se vehementně brání nákaze.
Všichni generálové po bitvě nás varují před neblahými dopady nápravného procesu, v němž vidí kontrarevoluci proti pokroku. Než by poctivě zanalyzovali příčiny dnešní krize, děsí nás předpovědí o nastávající diktatuře, o hrozícím návratu do světa celních bariér a protekcionismu, o zákazech a šikaně sexuálních menšin, o rasové diskriminaci, o nadcházejícím tmářství a novém kolonialismu. Jsou to ve skutečnosti strašidelné rozprávky pro děti.
Svět se změnil, a jak známo, vytlačená pasta se nedá znovu nacpat do tuby. Nikomu není dáno volním úsilím změnit demografické trendy, vrátit do kostelů církevní odpadlíky, zrušit technické vynálezy a vědecké výdobytky. Doba, kterou někteří sociologové již nazvali epochou návratu, není jen oknem příležitostí pro konzervativce. Především je to nová šance pro ty liberální síly, které jsou schopny vnímat smysl náhlé stopky na cestě kýženého pokroku. Konzervativci nemají důvod cokoli ve své ideologii měnit, ježto mají úspěch s tím, co je k mání. Je to historická nabídka pro liberály, pokud dokážou vyměnit vyčpělé priority a osvojit si novou dobovou orientaci.
