Viliam Buchert: Provazochodec Česko v rozstřeleném světě. Kdo je vlastně naším spojencem?
Krajina světa vypadá jako po zásahu mnoha meteoritů. Všude díry, objížďky a komplikace. Války na Ukrajině a Blízkém východě, zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, soumrak globalizace, válka o cla a v mnoha otázkách nejednotná Evropa nastolují i před Českou republiku zásadní otázku – kdo je vlastně naším spojencem? Stačí se podívat na naše sousedy. Politika Německa, Polska, Rakouska i Slovenska je v některých věcech velmi odlišná. Řeči, že plujeme stejným směrem a veslujeme společně, jsou nesmyslné. Paradoxně jsou ale mezilidské vztahy obyvatel střední Evropy nejlepší v historii.
Česko je dnes proto jako provazochodec, který musí kráčet po tenkém diplomatickém laně bez prudkých pohybů. Výhodou je, že nám u toho nehrozí podobné rány, jaké nám uštědřila historie. Marasmus způsobený třicetiletou válkou (1618–1648), první a druhou světovou válkou, mnichovskou zradou, pádem do zóny vlivu totalitního Sovětského svazu či okupací z roku 1968 nepřijde, protože jsme ukotveni v Evropské unii a Severoatlantické alianci.
Jak ale za tohoto stavu hledat v roztěkaném světě spojence? Nezbývá nic jiného než v jednotlivých případech hledat a navazovat individuální či menší partnerství, protože s nevyzpytatelným Trumpem bude NATO v turbulencích a jednota Evropské unie v zahraničněpolitických věcech je fikce. Vždyť jen kolik rozdílů je vidět v přístupu k Ukrajině nebo Izraeli.
Kdo hledá, najde?
Snad se po volbách nebude opakovat exces, který předvedl Andrej Babiš v prezidentské debatě v lednu 2023, kdy řekl, že by neposlal, přestože jsme členský stát Severoatlantické aliance, české vojáky na pomoc Polsku či pobaltským zemím, kdyby je napadla cizí země. Pohled na mapu je přitom jasný – nikdo jiný než Rusko jako agresor nepřipadá v úvahu. Babiš se pak vykrucoval, že to tak nemyslel, ale není to poprvé, co u českých politiků selhávají v zahraniční politice elementární instinkty. Abychom to i méně mentálně vyspělým politikům a části vyhecované veřejnosti vysvětlili – v přeneseném smyslu je instinkt schopnost tušit věci, jež nejsou smysly poznatelné, například hrozící nebezpečí.
Pokusme se definovat, které země nejvíce vyhovují v rozstřeleném světě národním zájmům Česka, když nebudeme hovořit o „nerozborném“ strategickém spojenectví.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
