Předvolební kampaně na scestí aneb Existuje i něco jiného než ponižující úspěch, nebo důstojná prohra?
Termín parlamentních voleb zatím nebyl určen, ale i tak se nezadržitelně blíží. Některé strany již začaly s kampaněmi a o bizarní momenty jistě nebude nouze. Hráčů je čím dál víc a poučení z minulých voleb je jednoznačné. Koalice fungují a hlasy rády propadají. Nikdo nebude chtít nechat nic náhodě, a tak se kromě účelových spojenectví rýsuje ještě jeden silný motiv letošní kampaně.
Jak daleko jsou politici schopni zajít, aby si sněmovnu posichrovali, se dobře ukazuje na skupině mladých voličů. Jen těch, kteří letos budou volit poprvé v životě, by bylo až 400 tisíc, což by při obvyklé volební účasti mohlo znamenat zhruba pět procent hlasů.
Asi není nutné tady dopodrobna rozebírat poslední internetové zářezy českých politiků, kdo má internet a trochu používá sociální sítě, na ně už asi narazil. Tak jen telegraficky: Andrej Babiš opět vytahuje z kurníku kohouta, Alena Schillerová přestala tančit, zato se staví hlavou dolů, Petr Fiala se inspiroval Petrem Pavlem a rozplývá se nad chalupářským kocourem Jamesem, Zdeněk Hřib se snaží vytáhnout Piráty ze záchodu s trendem Hřibidi (skibidi) toilet, Filip Turek machruje rychlou jízdou na dálnici, Tomio Okamura se škrtí s Vémolou a všichni se asi nakonec sejdou u potetovaného holiče, aby jim vypálil chlupy v uších. Určitě jsem opomenul mnohé, ale byť každý politik či partaj ke své prezentaci na internetu přistupují svým způsobem, v jednom jsou si zatím velmi podobní. Snaží se natolik přizpůsobit zavedeným trendům, že někdy rezignují na autenticitu i důstojnost.
Snaha oslovit mladé voliče je pochopitelná, ale skutečně je potřeba se u toho prezentovat jako třídní šašek? Pochybuji, že by někdo chtěl mít za premiéra klauna, ani mladé lidi s lehkovážností jim vlastní bych si netroufl takto podcenit. S Milošem Zemanem se nedá souhlasit skoro v ničem, ale za pravdu mu dám v tvrzení, že politik si nemůže dovolit být směšný. Jistě, Češi v politice milují silné osobnosti, někdy showmany, co je baví, to byl ostatně i Zemanův případ. Rozdíl mezi těmito póly je ale evidentní. Nepochybně je nutné nejen pro politiky, ale pro každého, kdo chce a potřebuje být slyšet, aby si zvykl používat moderní komunikační kanály. To, že se někdo bude pohybovat mezi mladými, ale neznamená, že se musí nutně uchylovat k dětinskosti.
Zní to celé naivně, ale nerad bych se smiřoval s tím, že se v těchto volbách budou kandidáti dělit mezi sebeponižujícím úspěchem, nebo důstojnou prohrou. Možná si někdo do voleb osvojí recept na třetí cestu. Zatím to ale vypadá, že se politici ze všech stran ve větší či menší míře nechali strhnout směrem, který jako první nastavil takřka všehoschopný Andrej Babiš. Politikům se nemá věřit, natožpak v ně doufat. U nich víc než kde jinde fungují negativní a pozitivní motivace, které řídí jejich chování. Doufat tedy musíme spíš v mladé voliče, protože letos svým hlasem kromě voleb mají možnost rozhodnout i to, jak u nás budou v budoucnu vypadat politické kampaně.
O tom, jak se politici snaží získat si hlasy mladých voličů, jsme mluvili v podcastu Padni komu padni:
