Martin Bartkovský: Trápí vás strach z války nebo z nejisté budoucnosti? Nebojte se říct si o pomoc
Vlivem velikonočních svátků a několika zkrácených uzávěrek píšu tento editorial ve velkém předstihu. To, o čem chci psát, je ale velmi nadčasové téma. A přiměl mě k tomu jak hlavní článek aktuálního Reflexu o využívání psychedelik v léčbě psychických nemocí, tak sebevražda matky jedné z obětí střelby na Filozofické fakultě UK.
Češi si v sobě nesou obrovská psychická trápení. A rozhodně v tom na světě nejsou sami. I když se „nemoci duše“ stigmatizují mnohem méně, než tomu bylo ještě o pár let zpět, většina lidí si o pomoc říct nechce, nedokáže nebo se za vyslovení takové žádosti stydí. A já bych jen chtěl říct, že je naprosto v pořádku nechat si pomoct.
Bolest, jakou prožívají rodiče, příbuzní a přátelé obětí střelby na filozofické fakultě, si nejsem schopen představit. Už v momentě, kdy na Palachově náměstí dozněly výstřely, bylo jasné, že vrah neútočil jen na své spolužáky a učitele. Ale také na jejich široké okolí a celou naši společnost. Bohužel to byl útok velmi úspěšný. Dlouhý zástup politiků a novinářů se pak rozhodl tragédii využít k nahánění politických bodů či čtenosti vlastních článků. A tím se na celé společnosti dopouštěl dalších hlubokých ran. V koloběhu konspiračních teorií, zpochybňování a jeho roztleskávání ve stylu „co by kdyby“ drželi právě i výše zmíněnou matku jedné z obětí. Ta si nakonec sama vzala život.
Přijde mi to mimořádně lidsky nízké. Nemyslím si, že by bylo špatné si její názor vyslechnout a publikovat jej, ale natáčet s ní stále dokola hodinové rozhovory a živit její honbu za jiným pachatelem, než byl samotný střelec, považuji za mimořádně odporné. Ať už si myslíte o fungování bezpečnostních složek státu či vládnoucí koalice cokoli, odvrátit tuto tragédii nešlo. Jak vyplynulo ze závěru několika vyšetřovacích komisí a přepečlivého zkoumání některých politiků a médií. Z tragédie vyšlo několik poučení a doporučení, která se aktuálně aplikují na všech místech, kde je to potřeba. Osobně jsem ale velmi smutný z toho, že jsme té zoufalé matce nedokázali jako společnost pomoci překonat tu nejbolestivější ztrátu, jakou rodič ve svém životě může zažít.
Situace se v Česku mění. Rozhodně ne tak rychle, jak by bylo potřeba, ale mění. Mluvit o vlastním psychickém zdraví přestává být tabu. Vysmívání mladším generacím za to, že jsou „ufňukaní“, „příliš se řeší“ nebo že mají „ze všeho deprese“, z veřejného prostoru pomalu mizí. I když je určitě ve společnosti přítomno stále. A to hlavně od lidí, kteří svá traumata odmítají řešit odbornou cestou a raději je přenášejí na druhé.
Právě díky mladším generacím se společnost o svých problémech přestává bát mluvit. Systém na to ale není úplně adekvátně připraven. Chybějí zdravotnická zařízení, lůžka i lidé. Nedostatek personálu a institucí je alarmující hlavně u dětských pacientů, jejichž počty exponenciálně přibývají. A to nejen kvůli tomu, že se o těchto věcech více mluví. Ale i kvůli objektivním faktorům, jakými jsou informační náročnost doby, covidová izolace i obavy z války a nejisté budoucnosti, jež jsou v současné geopolitické situaci naprosto legitimní.
Přál bych si, aby se lidi nestyděli o pomoc požádat, a zároveň bych si ještě víc přál, aby každý, kdo pomoc hledá, ji i velmi rychle našel. Čekací doby na hospitalizaci s psychickými problémy jsou ale v řádech měsíců. V případě matky jedné z obětí, která si vzala svůj život, to ale údajně bylo jinak. Nabízenou pomoc prý odmítala.
Říci si o pomoc je zkrátka velmi těžké. Pro někoho jde o prakticky nepřekonatelný problém, jak jsem sám zjistil z osobních rozhovorů s oběťmi domácího násilí. Je proto potřeba, abychom, když máme ve svém okolí lidi, jež něco takového trápí, měli oči a uši otevřené. Nemůžete za druhé vyřešit jejich život a všechny jejich problémy. Někdy ale stačí opravdu málo. Jen podat pomocnou ruku. Slovem, gestem. Ujistit je, že tu pro ně jste, že jim věříte, že je chápete a že jste nablízku, když vás budou potřebovat. A doporučte jim tato čísla:
Linka bezpečí (pro děti a mladistvé) 116 111.
Linka první psychické pomoci 116 123.
Linka pro dospělé, kteří mají starost o dítě 116 000.
Všechny tyto linky jsou anonymní, fungují nonstop a zdarma. Nebojte se říct si o pomoc. Nebojte se pomoci druhému.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
