Má to Babiš v kapse? Pět mýtů o volebních průzkumech. Nelžou, jen je musíme správně číst
Politici i komentátoři si často stěžují na předvolební průzkumy preferencí, a ve volebním roce se tato debata rozviřuje naplno. Často zaznívá, že průzkumy manipulují veřejné mínění, případně že jsou dělány špatně, protože volby pak dopadly jinak. Píše o tom i na webu Reflexu v tomto článku kolega Viliam Buchert. Jenže průzkumy u nás i v zahraničí dělají profíci a dělají je kvalitně. Jejich kritika je často spíše nepochopením toho, co průzkum či volební model je. Pojďme se jich zastat.
Mýtus první: Průzkumy jsou předpověď voleb
Nejčastější argument proti průzkumům spočívá v poukazování na výsledek voleb, který dopadl jinak. Ambicí průzkumů však není předpovídat výsledek. Agentury nám říkají, koho by lidé volili ve chvíli sběru dat, nikoli koho budou volit za měsíc či za půl roku. Je tedy nefér je za to obviňovat.
Kdyby totiž sociologové chtěli předpovědět výsledky, jejich grafy by samozřejmě vypadaly jinak a promítli by do nich třeba to, jaký očekávají vývoj ve volební kampani. Pro predikci výsledku se hodí sledovat spíše kurzy sázkových kanceláří, které určují pravděpodobnost různých scénářů a na přesnosti svého odhadu staví byznys. Případně lidi, kteří se zabývají přímo predikcemi, jako je třeba volební sázkař Michal Sirový.
Mýtus druhý: Volby vždycky dopadnou jinak než průzkumy
Přestože průzkumy nejsou předpovědí výsledku voleb, volby velmi často dopadnou přesně tak, jako vypadaly průzkumy. Stalo se to třeba při prezidentských volbách v Česku v roce 2018 i 2023. V obou případech vyhrál kandidát, který vedl v průzkumech mezi 1. a 2. kolem. Zvlášť v roce 2023 se pak výsledky od průzkumů lišily jen velmi nepatrně. Některé agentury dokonce naměřily poměr 58:42, který se pak u voleb potvrdil. Přesně jako průzkumy pak často vycházejí i volby v Německu a vlastně tak dopadly i loňské volby v USA.
Znamená to, že průzkumy, které se „trefily“, jsou lepší? Ne. Znamená to jen, že voliči v závěru kampaně tolik nezměnili názor, což může mít zase různé důvody. Když nějaký kandidát řekne tři dny před volbami skandální výrok nebo na některou stranu vyplave korupční kauza, může to s výsledkem pohnout. Nebo se zkrátka lidé přikloní k tomu, kdo je zaujme v televizní debatě. To už není problém průzkumů.
Mýtus třetí: Agentury někomu nadržují
Z předchozích dvou mýtů pak většinou vyplývá jako logický závěr třetí: když průzkumy „selhávají“, asi nám někdo lže a má k tomu nějaký důvod, třeba že je zkorumpovaný. A tady se dostáváme k největšímu důvodu, proč se chci českých agentur zastat. Velké agentury sdružené pod organizací Simar (tam patří Median, STEM, Kantar a další známé agentury) totiž dlouhodobě dělají seriozní a odbornou práci. Pokud chce někdo kritizovat jejich průzkumy, ať ukáže na konkrétní chybu v metodice. Pokud ji nenajde, jde o laciné útoky na lidi, kteří dělají pro demokracii důležitou práci: zkoumají názor široké veřejnosti. Vzbuzovat nepravdivý dojem, že průzkumy jsou „cinknuté“, je jen konspirativní nahrávka všem antisystémovým politikům typu Okamury a Rajchla. Navíc konkrétně u nás nejde vypozorovat konkrétní stranu, která by dlouhodobě dopadala ve volbách výrazně lépe či hůře než v průzkumech.
Mýtus čtvrtý: lidé se stydí říct v průzkumech pravdu
Pak je tu jeden existující, ale přeceňovaný fenomén, a to je takzvaný stydlivý volič. Nejvíc se s touto teorií pracuje od roku 2016, kdy v průzkumech nebyl vidět nárůst podpory Donalda Trumpa v USA a volby pro brexit v Británii. Část voličů svou volbu asi tajila, zpětné analýzy však došly především k jiné chybě: agentury tehdy nepracovaly dostatečně s nerozhodnutými. Braly je totiž jako nepopsané listy, jenže nerozhodnutí lidé nejčastěji váhali mezi volbou Trumpa (resp. brexitu) a neúčastí. Jejich tendence tedy nebyla nula, ale byly přikloněni k jedné straně, jen si nebyli jisti, zda vůbec přijdou hlasovat. Od té doby se agentury poučily, například ty české se nerozhodnutých voličů ptají, jaké zvažují varianty.
A že by se lidé v průzkumech styděli, tomu nenapovídá například to, že v Německu průzkumy většinou odpovídají následnému výsledku u AfD, ve Francii dobře měří Marine Le Pen a u nás zase SPD. Lidé se tolik nestydí v online výzkumu či po telefonu, je to spíš problém tzv. exit pollů – průzkumů konaných u volebních místností, které bývají skutečně nepřesné na Slovensku. Ano, exit polly za nepřesnost kritizovat můžeme – ty jsou na rozdíl od předvolebních průzkumů odhadem výsledku.
Mýtus pátý: Průzkumy podcenily koalici SPOLU v roce 2021
Na závěr ještě k jednomu velkému příkladu z Česka: koalice SPOLU v roce 2021 vyhrála volby, ačkoli nebyla na prvním místě v žádném velkém průzkumu. To je pravda. Důvody jsou především tyto: z rozdílu oproti průzkumům je jasně vidět, že přísun voličů ke SPOLU byl daný odlivem podpory od Pirátů a Starostů. Mezi těmito dvěma koalicemi přirozeně mnoho lidí váhalo a je pochopitelné, že se v závěru přiklonili k silnějšímu.
Zadruhé, tehdejší průzkumy přisuzovaly hnutí ANO většinou 26-28 %, což nakonec byla i realita. Stejně tak „v souladu“ s průzkumy dopadla i SPD a strany kolem pěti procent.
Konspirační teorie do seriozní veřejné debaty nepatří. Kritika některých politků a komentátorů směrem na průzkumy se jim však často blíží. Naznačují, že sledujeme nějaký velký sociologický komplot. Tak to naštěstí není. Průzkumy sledujme, můžou nám říct leccos důležitého nejen o politice. Jen jim nepřisuzujme roli, kterou nemají.
