Hlavně mír. A pokud možno spravedlivý. Může ale něco takového reálně na Ukrajině nastat?
Mír. Také v českém politickém prostředí se začalo toto slovo stále více skloňovat. Místo pochvalných ód o hrdinném odporu Ukrajinců a snu o jejich vítězství nad ruskými nájezdníky. Dost možná to po třech letech konfliktu k něčemu takovému opravdu spěje, zvlášť po současném tlaku z Bílého domu. Jenže mír může mít lecjakou podobu a platí to i o české debatě.
„Prioritou musí být mír,“ hlásil se během sněmovní debaty k trumpovským představám šéf ANO Andrej Babiš. A zvláště z vládních úst slýcháme, že jakýkoliv mír musí být „spravedlivý“, tedy pochopitelně hlavně pro Ukrajinu. Prostě nesmí to být kapitulace.
A v tom se právě skrývá ten zádrhel. Mír vlastně chtějí všichni, válka je prostředkem, nikoliv cílem. Jen si ho každý představuje jinak. Ukrajinci ideálně ve stažení Rusů za hranice své země nebo alespoň v zastavení jejich postupu a útoků. Moskva zase „mír“ vidí v tom, že získá co největší kontrolu nad Ukrajinou a zadusí tamní výhonky NATO a západního vlivu vůbec. A okolní svět včetně politiků osciluje na této škále podle vlastního hodnotového nastavení.
Nejjednodušší je to vlastně s postojem, který prezentoval Andrej Babiš. Neboli mír za každou cenu. Byť ani jemu by nebylo férové podsouvat, že si přeje nějaký větší rozmach ruské moci v našem regionu. A pak je tu ten spravedlivý mír. Tedy aby Ukrajinci neprohráli mír, když už – shovívavě řečeno – prozatím nevyhráli ani s podporou západních zbraní válku.
Jenže podobně jako po válce diktují podmínky ukončení bojů (a často i následný výklad v učebnicích dějepisu) vítězové, totéž platí o míru. A když ne přímo vítězové, tak ti silnější. Z filozofie tu máme teorii spravedlivé války (asi nejlépe to formuloval Tomáš Akvinský), ale i ta je pouze teorií. U míru ani to. Jen tak nějak tušíme, jak by to mělo vypadat.
Z českého pohledu je to jednoduché. Mělo by to zapadat do naší zahraničně-politické orientace, být v souladu s našimi hodnotami (nebo aspoň nebýt v úplném protikladu) a vyhovovat českým i evropským strategickým zájmům. Válka na Ukrajině nám samozřejmě nevyhovuje, navzdory několika vedlejším pozitivním efektům jako „probuzení“ s výdaji na obranu. O humanitárním hledisku nemluvě.
Vzhledem k současné poptávce po míru je logické, že ani česká politická reprezentace by v tom neměla zůstat stranou. A buďme připraveni i na to, že to nejspíš žádný skutečně spravedlivý mír nebude, jakkoliv tak může být stokrát prezentován. Bude vycházet z reality na ukrajinském bojišti a ještě víc na globálním kolbišti. Neměl by to ale ani být mír za každou cenu, který by navíc zadělal na problémy do budoucna.
Jinak se totiž z klidu zbraní jen stane další „boj za mír“, který si asi mnozí pamatují z komunistické minulosti…
