Superboháč Elon Musk

Superboháč Elon Musk Zdroj: ČTK / AP / Brandon Bell

Muskův dědeček byl rasista, antisemita, antivaxer a chtěl technokratickou diktaturu. Co si od něj miliardář převzal?

Jiří Holubec

Autor Muskovy biografie Walter Isaacson popisuje Joshuu Haldemana jako dobrodruha s poněkud svéráznými názory. Dědeček Elona Muska opravdu svérázný byl. V mládí se věnoval léčitelství, jezdil s kočovným rodeem a cestoval napříč Kanadou jako tulák na nákladních vlacích. Pak se stal politikem, letcem a spisovatelem. Osobnost pana Joshuy N. Haldemana byla ale podstatně temnější než romantický obraz, který Isaacson předkládá. Jeho „svérázné názory“ se navíc velmi často odráží v názorech jeho vnuka.

Není to tak dávno, kdy svět viděl Elona Muska jako obdobu Sheldona Coopera z Teorie velkého třesku. Excentrického, roztomile roztržitého génia s velkými sny, za jejichž realizaci neváhá utrácet vlastnoručně vydělané miliardy. Jeho pečlivě budovaná image se začala sypat ve chvíli, kdy začal veřejně šířit své podivné názory a teorie. Ve svých projevech a tweetech vyjadřuje podporu antisemitským konspiracím, šíří pavědecké teorie o nadřazenosti ras s geneticky vyšším IQ a čím dál tím otevřeněji hovoří o vizi nahradit demokracii autoritářským korporátním zřízením. Řadu lidí přerod z Sheldona Coopera na maniakálního dr. Divnolásku zaskočil. Stačí ale nahlédnout do rodinné historie a mnoho záhad se nám objasní. Ne, nehovoříme o Muskově otci, vlastníkovi smaragdového dolu v Botswaně, ale o jeho dědečkovi z matčiny strany.

Tulák v Kanadě

Joshua Norman Haldeman se narodil v roce 1902 v americké Minnesotě, zanedlouho se ale s rodiči přestěhoval do Kanady. Když mu byly dva roky, otec onemocněl tehdy neléčitelnou cukrovkou. Aby manželovi pomohla, začala Almeda Haldemanová studovat chiropraxi, která tehdy byla ještě více zamořená šarlatánstvím, než je tomu dnes. Systém alternativní léčby tvrdí, že pomocí uvolňování páteře dokáže léčit veškeré nemoci. V praxi se to bohužel nepotvrdilo. Almeda ovdověla, ale v kanadské provincii Saskatchewan dál provozovala chiropraktickou ordinaci, ve které vyškolila i svého syna.

Obor léčitelství zůstal po celý život Joshuovou „záchranou brzdou“ a vracel se k němu vždy, kdy jeho další aktivity selhaly. Vyzkoušel jich mnoho. Jako mladík zkoušel štěstí v zemědělství, o farmu ale přišel kvůli světové krizi a období sucha. Několik let se toulal Kanadou s kočovným rodeem a jako černý pasažér křižoval nákladními vlaky nekonečné lesy a prérie. Následky krize, které kolem sebe každý den viděl, v něm probudily vášeň pro politiku. Stejně jako mnoho jeho vrstevníků se rozhodl, že svět kolem sebe radikálně změní k lepšímu.

Prorok technokratismu

První filozofií, ke které se po návratu do civilizované společnosti přiklonil, byl technokratismus. Haldeman ho objevil koncem 30. let, v období, kdy se Spojené státy kymácely na hraně přerodu ve fašistickou diktaturu. Skupina průmyslových magnátů sdružená pod hlavičkou Americké ligy svobody se pokusila vytvořit soukromou armádu válečných veteránů, obsadit Washington a na místo čerstvě zvoleného F.D. Roosevelta dosadit vojenského diktátora. Pokus víceméně náhodou ztroskotal, v americké společnosti ale zanechal hluboký rozkol. Zakladatel technokratismu, inženýr Howard Scott, přišel s tvrzením, že podobné krize jsou důsledkem inherentně nestabilního demokratického zřízení. Prohlásil, že demokracie by měla být nahrazena autokratickou vládou odborníků a vědecky podloženým společenským systémem „termodynamické rovnováhy“.

Scottův vysněný technokratický systém se měl odehrávat v „Severoamerickém Technátu“ zabírajícím území USA, Kanady, Grónska, Mexika a střední Ameriky kolem Panamského průplavu. Inženýrští vládcové by nejprve provedli energetický audit Technátu a určili, jaké množství energie je na jeho chod potřebné. Svým poddaným by pak přidělili úkoly rovněž přepočítané na jejich energetický ekvivalent. Scott byl ve svých výpočtech velmi velkorysý. Předpokládal, že technokratická společnost bude tak efektivní, že by jeho poddaným stačilo na vyprodukování přiděleného dílu energie pracovat 4 hodiny denně a jen 165 dní v roce. Poddaní by sice byli v neustálé pracovní pohotovosti, aktivní věk by ale trval jen od 25 do 45 let. Poté by lidé odcházeli do důchodu. O peníze by neměli starost, protože v Technátech by je nahradily energetické kupóny. Ty by každý občan obdržel hned po narození a vystačily by mu na celý život – za předpokladu, že se inženýrští vládci nezmýlili ve výpočtech. To je ovšem nemožné, protože inženýři jsou v technokratických vizích nadřazené bytosti s vysokým IQ, a nikdy se tedy nemýlí.

Myšlenka může znít dost šíleně, lidem žijícím ve společnosti zbídačené světovou válkou a hospodářskou krizí ale připadala velmi lákavá. Sám Haldeman jí úplně propadl. Stal se ředitelem Technokratického sdružení v provincii Saskatchewan a rychle se vypracoval až na hlavu celé kanadské větve „Technocracy Inc.“. Se svými kolegy dodržoval zásady hnutí tak přísně, že se neoslovovali jmény, ale číselnými kódy. Často byly doplněny písmenem X.

Technokratické hnutí nemělo dlouhého trvání. V USA ztratilo přitažlivost po nástupu Nového údělu, kterým F.D. Roosevelt radikálně zlepšil podmínky pracujících. V Kanadě se dostalo do štíru se zákonem po vypuknutí II. světové války. Válku vnímali technokraté jako mrhání energií, a chtěli, aby se Kanada od konfliktu izolovala. Kanadská vláda obratem hnutí zakázala. Když se Haldeman pokoušel své názory obhajovat v novinách, byl zatčen, odsouzen k pokutě a dvěma měsícům vězení. Po propuštění se pustil do dalších, ještě divnějších politických vizí.

Sociální kredit a sestup do konspirací

Novým Haldemanovým mesiášem se stal Clifford Hugh Douglas. Opět inženýr a opět vizionář rozhodnutý změnit společnost k lepšímu. Jeho systém „sociálního kreditu“ stál na myšlence, že dělníci dostávají příliš malé platy, aby si mohli koupit zboží, které sami vyrábějí. Douglas proto navrhoval zavést státem distribuovaný nepodmíněný příjem, který by rozdíl vyrovnal. Na první pohled velmi lidumilný koncept měl dvě vady. Byl neslučitelný s demokracií, kterou Douglas opět navrhoval nahradit autokratickou vládou inženýrů a vědců. Druhým nepříjemným rysem bylo, že celá filozofie sociálního kreditu byla protkaná nechutným antisemitismem.

Hlavním důvodem, proč Clifford Douglas nevěřil demokracii, bylo podezření, že volební systém je výtvorem tajné židovské kabaly. Nepřátele bílé rasy tajně ovládající svět viděl doslova všude. Otevřeně hlásal, že se Židé snaží zničit světovou ekonomiku a zahltit euroatlantickou civilizaci přílivem barbarských migrantů. Jeho hnutí bylo aktivním šiřitelem nechvalně proslulých Protokolů sionských mudrců, které v té době byly už dávno odhaleny jako podvrh. Ve své nenávisti šel dokonce tak daleko, že za výtvor tajné židovské kabaly prohlašoval i nacistické Německo a tvrdil, že Adolf Hitler je tajným potomkem rodu Rothschildů.

Joshua Haldeman v prostředí zamořeném rasismem a antisemitismem opět rychle stoupal vzhůru. V roce 1945 byl zvolen vedoucím Social Credit Party v Saskatchewanu a o rok později se stal předsedou nejvyšší kanadské stranické rady. Protižidovské konspirace mu evidentně nevadily. Když jeho stranu obvinil tisk ze šíření Protokolů sionských mudrců, odpověděl sérií dopisů, ve kterých pamflety obhajuje. Tvrdí, že pravost Protokolů je nepodstatná, protože popisují události, které se podle něj opravdu dějí. V poválečné době, kdy se celý svět dozvěděl o hrůzách holokaustu, mu jeho názory v Kanadě příliš popularity nepřinesly. Všechny celostátní volby, kterých se zúčastnil, prohrál na celé čáře, z čehož pochopitelně vinil Židy a komunisty. V roce 1949 rezignoval na post předsedy a vydal se do své nové země zaslíbené. Do Jižní Afriky, kde se právě chopil moci apartheid.

V ráji apartheidu

Režim apartheidu v JAR spustily dva zákony. Jeden nařizoval občanům registrovat u vládních orgánů svou rasovou příslušnost, druhý zaváděl ve městech rasovou segregaci. Parlament je schválil v červnu 1950. Měsíc poté Joshua Haldeman opustil svou politickou kariéru, zavřel výnosnou chiropraktickou praxi, prodal monumentální vilu i své milované letadlo. S ženou a čtyřmi dětmi se přestěhoval do JAR. Neměl zde ani kontakty, ani představu, co zde bude dělat. Prvních několik dní prý rodina spala na pláži.

Víra, že se mu v JAR bude dařit, Joshuu Haldemana nezklamala. Usadil se v Pretorii a založil si lukrativní chiropraktickou praxi. Ve volných chvílích se věnoval své letecké vášni a s celou rodinou létal hluboko do pouště, kde hledal bájné ztracené město. Do kanadských novin zasílal příspěvky, ve kterých vychvaloval systém apartheidu. Podle jeho tvrzení umožňuje domorodému obyvatelstvu pohodlný život ve službách bílých vládců. Zdůrazňuje také, že černí Jihoafričané by sami nebyli schopni takové životní úrovně dosáhnout, protože „jsou velmi primitivní a není možné je brát vážně“.

Literární odkaz

V březnu 1960 se tisíce domorodých Jihoafričanů shromáždily na demonstraci protestující proti krutosti apartheidu. Policii se nepodařilo pochod rozehnat a zahájila palbu. Zabila 69 lidí včetně deseti dětí a dalších 180 těžce zranila. Masakr nenávratně poškodil mezinárodní pověst jihoafrického režimu. OSN v reakci na něj schválila rezoluci odsuzující apartheid a JAR se na dlouhé roky ocitla v diplomatické izolaci. Joshua Haldeman to považoval za nehoráznou křivdu a nehodlal mlčet.

V květnu 1960 vydal vlastním nákladem brožuru s květnatým titulem „Mezinárodní spiknutí se snahou nastolit celosvětovou diktaturu a hrozba, kterou představuje pro Jižní Afriku“. Knihy se dochovalo jen několik málo výtisků, jeden z nich přežívá v knihovně Michiganské univerzity, kde ji objevil novinář časopisu Atlantic Joshua Benton. V článku o Haldemanově životě z ní cituje pasáže, ve kterých autor prohlašuje jihoafrický režim za „vůdce bílé křesťanské civilizace v boji proti mezinárodní konspiraci židovských bankéřů a jimi ovládaných hord nebílých ras“. Za hlavní nástroje nenáviděných „internacionalistů“ prohlašuje tisk, školy a také lékařství.

Na medicínu zaútočil Joshua Haldeman i ve svém posledním příspěvku do studnice moudrostí bílé civilizace. V knize „Mezinárodní spiknutí ve zdravotnictví“ horuje proti všeobecnému zdravotnímu pojištění, fluoridaci vody a pochopitelně i očkování, které je podle něj nástrojem zástupců tajného Světového řádu. Svá odhalení sepisoval už jako stárnoucí pán. V roce 1974 nacvičoval přistávání ve svém letadle a přehlédl dráty telefonního vedení. Letadlo se o ně zachytilo podvozkem a Joshua Haldeman v jeho troskách zahynul.

Podobnost čistě náhodná?

Vnukovi Elonovi byly v okamžiku osudné havárie dva roky. O padesát let později pomůže vyhrát prezidentské křeslo kandidátovi, jehož program obsahuje slib autonomních městských států řízených technokratickými samovládci. Stejný kandidát ještě nedosedl do Oválné pracovny a už mluví o anexi Kanady, Grónska a strategických částí latinské Ameriky. Když si promítnete hranice území na mapu, budou nápadně připomínat hranice severoamerického Technátu, o kterém Joshua Haldeman tak dlouho snil. Podobnost může být samozřejmě čistě náhodná.