Petr Havlík: V Sýrii nejde o občanskou válku. Konflikt může narůst do globálních rozměrů
Chcete naše zprávy v Googlu přednostně?
Od roku 2011 zažívá Sýrie nepopsatelné hrůzy válečných konfliktů. Stala se ústředním bojištěm Blízkého východu. Pozornost světa je upřena na Gazu, na jih Libanonu a na Izrael a také pochopitelně na východ Ukrajiny. Sýrie je jakoby zapomenutá „mrtvá země“, vyhladovělá a krvácející. Země s tisíciletou historií se ocitá na pokraji záhuby.
V čele Sýrie stojí již od roku 2000 Bašár al-Asad (kdy převzal žezlo po svém otci), vystudovaný oční lékař a také absolvent vojenské akademie. Asad je alavita, což je odnož šíitského islámu, přestože se většina Syřanů hlásí k sunnitské větvi islámu. Asad nikdy náboženské spory nevyhrocoval a Sýrie měla spíše sekulární charakter. Jeho způsob vládnutí bývá nazýván autoritářským režimem. Ještě před vypuknutím válečných konfliktů na území Sýrie měl s občany Syrské arabské republiky nepsanou společenskou smlouvu, která byla o tom, aby se nikdo nestaral o jeho způsob vlády a o politiku, a na oplátku zajistí Syřanům kvalitní školství a zdravotnictví a důstojný život všem. A to se stalo. Nemám o Asadovi žádné iluze. Naší optikou nám může připadat jako diktátor, ale není o nic horší než mnozí jiní vládcové nejen v arabském světě.
Je pravdou, že občanská opozice to neměla v Sýrii nikdy snadné a měla svoje oběti. Trochu to připomínalo naši husákovskou normalizaci, jen v arabském kontextu. Po vypuknutí arabského jara v roce 2011 se část syrských intelektuálů a studentů snažila o dialog s Asadem. Jejich první požadavek byl podobný jako v naší sametové revoluci. Demonstranti chtěli vypustit vedoucí úlohu strany Baas z ústavy Sýrie. Asad jim to slíbil, ale ve stejnou dobu došlo k prvním ozbrojeným konfliktům.
V zemi se objevilo několik radikálních (a nesmírně krutých) džihádistických bojůvek. Kromě tehdy již známých Al-Káidy a Fronty An-Nusrá to byl Islámský stát. Dnes je to jejich pokračovatel Haját Tahmir al-Šán. Společné mají to, že se jedná o extremistické teroristické organizace, které rekrutují bývalé vojáky irácké armády, radikály z Afghánistánu a také zběhy ze syrských ozbrojených složek. Jsou to doslova žoldnéři zla. Pokud někdo ze Západu (Francie) očekával, že Sýrie vyhladoví a pak Syřani vyženou Asada, tak šlo o podivnou úvahu. Asad zajistil všem Syřanům zadarmo chléb a snaží se tu část země, kterou ovládá, udržet v provozuschopném stavu, což je při zákonitém rozvratu země velmi obtížný úkol.
Od roku 2011 zemřelo v Sýrii již 300 tisíc civilních obětí. Po čerstvém útoku skupiny Haját Tahmir al-Šán na Alleppo přibývají další. Alleppo bylo terčem útoků džihádistů již v letech 2013‒2016, a aby toho nebylo málo, tak toto město postihlo v roce 2023 silné zemětřesení, při kterém tehdy zemřelo 9 tisíc lidí a mnozí další přišli o svůj domov. Sýrie je těžce zkoušenou zemí. „Žoldnéři zla“ opět ukázali svoji sílu. Otázkou je – komu to slouží? Kdo je financuje, kdo je vycvičil a kdo jim poskytl logistickou podporu? Útok přišel těsně po příměří mezi Izraelem a Hizballáhem a jen několik měsíců po tom, co byla Asadova Sýrie opět přijata do Ligy arabských států a bohaté sunnitské monarchie již plánovaly poválečnou obnovu Sýrie. Na straně Asada stojí Írán a Rusko (a asi i Čína), což dělá ze Sýrie výbušné území s globálním potenciálem. Přidejme k tomu statisíce syrských uprchlíků, kteří jsou z větší části v utečeneckých táborech v Jordánsku a v Turecku, ale také v mnoha zemích Evropy. Turecko je v těchto „hrách“ velmi silným hráčem. Člen NATO a zároveň v mnoha ohledech partner Ruska. Turci si na severu Sýrie řeší svoji kurdskou otázku a jsou tím pádem aktivním účastníkem současného dění.
V čele mezinárodní opozice proti Asadovi stojí Francie, což je trochu zvláštní. Sýrie a Libanon byly po první světové válce pod správou Francie. Předtím byly obě země součástí Osmanské říše. Sýrie se stala samostatnou republikou v roce 1946, kdy zemi opustila francouzská vojska. Francie iniciovala vydání mezinárodního zatykače na Bašára al-Asada pro údajné použití chemických zbraní v roce 2013 ve městě Ghúta. Toto obvinění nebylo nikdy zcela potvrzeno. V dnešní Sýrii nejde o klasickou občanskou válku a nejde ani o válku čistě náboženskou. Klid zbraní musí být o dialogu, a ne o mezinárodně tolerované guerillové válce extremistů proti doposud platné správě země.
Dnešní eskalace napětí je velmi nebezpečná a opakuji, že má globální potenciál. Regionu Blízkého východu by prospělo dokončení normalizace vztahů mezi Saúdskou Arábií a Izraelem, dále demilitarizace Hamásu a Hizballáhu, eliminace džihádistických radikálů v Sýrii, ale ze všeho nejvíce generální globální dohoda nejsilnějších mezinárodních vah, tedy USA a Číny a potažmo i EU, Ruska, Turecka a Íránu. Přiznejme si, že o budoucí obchodní profit jde i v tomto konfliktu. Sýrie patřila před válkou mezi významné vývozce ropy a ropných produktů. Ve svých vrtech Hasakah a Deir Ezzor těžila 400 tisíc barelů denně. Krom toho má Sýrie zejména ve svých mořích obrovská naleziště plynu. Sýrii opustilo odhadem až 3 miliony uprchlíků, kteří ve válečném běsnění přišli velmi často úplně o všechno. Obnova Sýrie by měla být v zájmu světového společenství a platí i pro Libanon, Libyi, Pásmo Gazy, ale vlastně i pro Afghánistán a Irák.
V Sýrii žije v nepředstavitelných podmínkách obrovské množství dětí, které dnes a denně vidí, jak se jim minulost i budoucnost řítí do trosek a zkázy. Riziko, že z nich vyroste ztracená generace, je vysoké, stejně jako prognóza jejich pozdější radikalizace. I to bychom měli mít na zřeteli, až zase začneme vynášet moudra „naší svaté a jediné pravdy“. Tohle není černobílá pohádka, ale tvrdá realita současnosti.
