Na první pohled to jsou dobré zprávy. Podle dat Českého statistického úřadu klesla v dubnu míra nezaměstnanosti na 3,7 procenta z březnových 3,9 procenta. Počet uchazečů o práci se zmenšil zhruba o 8500 osob na 280.078 lidí a volných pracovních míst bylo přes 268 tisíc. Takže v ideálním případě by takřka všichni nezaměstnaní mohli někde pracovat. Jenže nepracují. Není to dáno jen odlišnými lokalitami nabídky a poptávky, ale i tím, že lidé mnohdy hledají jinou práci, než firmy nabízejí a naopak. Statistika volných míst však nabízí ještě jednu informaci a ta není příliš vábná. Většinu nabídky práce totiž tvoří méně kvalifikovaná a špatně placená místa. A o ně – světe div – se není zájem. Špatně či hůře placená místa přitom nejsou hendikepem jen nově nabízených míst. Stojí na nich velká část naší ekonomiky.
Minimálně už dvacet let tu v různých rétorických figurách slýcháme proklamace o tom, že je nutné, aby se česká ekonomika přeorientovala na produkci zboží a služeb s vysokou přidanou hodnotou, na inovace a sofistikovanou výrobu. A aby se toho dosáhlo, je potřeba investovat do vzdělání, podporovat výzkum a vývoj, vytvořit zde přehledné právní a daňově předvídatelné prostředí… a tak dále.
Vltavou pod Karlovým mostem už proteklo mnoho vody a v podstatě se nezměnilo vůbec nic. Samozřejmě, že to neplatí absolutně. V České republice fungují desítky firem, které se za tu dobu vypracovaly na top pozici, vyrábí špičkové zboží a jsou schopny měřit se zahraniční konkurencí. A pak tu jsou stovky společností, které jsou na dobré úrovni v rámci České republiky, ale zahraniční subjekty nijak nepřevyšují. Svým zaměstnancům však platí průměrnou či mírně nadprůměrnou mzdu. Lidé jsou spokojení, firmy také. No a pak je zde ten zbytek, tedy většina firem, pro které pracuje většina našinců. A zde už to na nějaké fanfáry není.
Z národohospodářských statistik je dlouhodobě patrné, že na průměrnou mzdu v zemi nedosáhnou plné dvě třetiny zaměstnanců. Mediánová mzda, která dělí pomyslnou úsečku výdělků na dvě stejně lidnaté poloviny, je pak o mnoho tisíc korun nižší než průměrná mzda. Nominální mzdy v České republice sice stabilně rostou, ale kvůli brutální inflaci v posledních dvou letech se reálná hodnota výdělků smrskla a vrátili jsme se o pět let nazpět. Než se vše vrátí do starých kolejí, bude to ještě trvat hodně dlouho.
Vraťme se však k firmám, které svým zaměstnancům za práci vyplácejí podprůměrné, nízké (v některých případech dokonce i minimální) mzdy. Jde vesměs o společnosti vyrábějící levné komponenty pro zahraniční odběratele nebo se věnují domácímu zpracovatelskému průmyslu a sekundárnímu sektoru ekonomiky. Jejich činnost je mnohdy energeticky velmi náročná, přidaná hodnota výrobní produkce naopak není nikterak vysoká. Podniky jsou v takovém stavu, že přeorientování výroby na jiný a výdělečnější sortiment je takřka nemožný, nebo si vyžaduje enormní investici, kterou však majitelé takového podniku učinit nechtějí. Šéfové se proto snaží tlačit dolů náklady a při vyjednávání o mzdách své měšce příliš neotevírají. A když otevírají nové pozice, žádné platové terno to není. Proto se nikdo na ně nehlásí. I proto už skoro půl rok je množství volných pracovních míst v české ekonomice takřka konstantní.
Na začátku tisicíletí se říkalo, že tyto firmy budou trhem a vnějšími okolnostmi donuceny k inovacím a investicím do výroby, které jejich produkci zatraktivní a zvýší jejich tržby. U některých firem se tak stalo, u většiny však nikoliv. Pro tyto společnosti jsou důležité jiné priority: aby byl zaměstnanec zdravý, manuálně zručný a přiměřeně chápavý a vyráběl to, co zná už skoro zpaměti a co nebylo to příliš náročné na vlastní rozhodování či myšlení. Vyšší vzdělání proto není nutné a ani na něj není tlak. Na druhou stranu to zaměstnance nemotivuje, nerozšiřují si svoje znalosti a co hůř, tyto vzorce postupně přenášejí na své potomky.
Česká republika má sice jednu z nejnižších nezaměstnaností v Evropské unii, ale na druhou stranu i 35 let po sametové revoluci hledíme na platovou hladinu v západních státech s uctivým odstupem. Může za to struktura naší ekonomiky a skutečnost, že se nám nedostává impulsů k dalšímu růstu. Kudy z tohoto začarovaného kruhu ven? Postarší majitelé firem už nějaké překotné inovace spouštět nebudou, s tím musí přijít nastupující generace. Ta zase musí být patřičně vybavena ze škol a musí mít vnitřní motivaci. Svoji roli zde musí sehrát i stát, který vytvoří vhodné, motivační a předvídatelné podmínky pro rozvoj. Zkrátka systém se musí proměnit celý. Jde o to, aby tu stále byla nabídka práce, ale té mnohem lépe placené a pro šikovné a vzdělané lidi. Impuls však musí přijít shora. Zatím se tak nestalo. V tom se vláda Petra Fialy nikterak neliší od kabinetů svých předchůdců. Dojíždíme na to stále a všichni. Jednak tím, že máme nízké platy a budoucí důchody budou kvůli relativně málo výkonné ekonomice připomínat spíš almužnu.
