Psychologicky významným krokem k odhodlání vraždit je také dehumanizace oběti. Jestliže člověk začne vnímat druhého jako méně „lidského“ nebo jako nepřátelskou svoloč, je snadnější ospravedlnit si vůči němu násilné činy. Dehumanizace bývá posílena skupinovou dynamikou, ideologií nebo traumatickými zážitky.
Obyčejní lidé pod tlakem
Názorně to naznačuje slavný stanfordský „vězeňský experiment“ amerického psychologa Philipa Zimbarda, který spočíval v uzavření 24 dobrovolníků do uměle vytvořeného vězení v rolích vězňů a dozorců s následným sledováním jejich chování. Hlavním cílem experimentu bylo přispět k objasnění toho, zda brutalita závisí více na osobnostních rysech, nebo je spíš vyvolána tlakem okolností. Zimbardo se přiklonil k tomu druhému, mj. i proto, že experiment musel být předčasně ukončen kvůli neočekávané krutosti „dozorců“ a psychickému stavu původně bezproblémových účastníků. Zimbardo se proto domnívá, že brutální zločiny například ve válkách nejsou dílem nějakých psychopatů či lidských zrůd, ale obyčejných lidí pod tlakem okolností. Bez ohledu na to, že Zimbardův experiment byl kritizován jak z etických, tak z metodologických (malý vzorek) důvodů, jeho závěry podporují i poznatky z jiných oblastí studia chování, zejména etologie. Považujeme-li s Konradem Lorenzem vnitrodruhovou agresi za hlavní hnací sílu živých tvorů, jež jim pomáhá zajišťovat obživu, obranu, reprodukci a úspěšnou propagaci genů do dalších generací, pak musíme připustit, že tito tvorové jsou zároveň vybaveni mechanismy zábran, jež agresi odvracejí, takže se nikdy mezi sebou nevyhubí do mrtě.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
