Celá léta je to pečlivě budovaná fikce, která slouží především zájmům politiků. Občanů jednotlivých zemí se dotýká jen málo, protože nic takového k dobré spolupráci se sousedy nepotřebují. Stejně jako firmy, které mají svůj byznys postavený na jiném základě. Hovořím o sdružení Visegrádská skupina (V4), do které patří Česko, Polsko, Slovensko a Maďarsko. Postoje ke skupině se vždy odvíjejí od toho, kdo právě vládne. Když byl premiérem Václav Klaus, tak V4 zcela ignoroval. Když byl předsedou vlády Andrej Babiš, člověk s chabým morálním kreditem, tak ten Visegrád velebil, protože si schůzkami s dalšími politiky vylepšoval renomé. V poslední době spolupráce ve Visegrádské čtyřce drhne, zejména kvůli rozdílným zahraničněpolitickým názorům. To reálný problém je, ale žádnou V4 nepotřebujeme k tomu, aby se to řešilo na její půdě. A nepotřebujeme ji ani v jiných věcech.
Vztahy většiny Čechů k Polákům, Slovákům a Maďarům (dokládají to všechny studie i průzkumy) jsou léta dobré. Vůbec nejlepší v historii. Tím ale nemyslím politické reprezentace, které ve volebních cyklech exhibují jen podle svých zájmů, aby mohly oblouznit[1] příznivce. Velmi dobře se vyvíjí i obchod mezi zeměmi V4, ovšem ani to nemá nic společného se samotnou existencí Visegrádské skupiny, je to důsledek našeho společného vstupu do Evropské unie v květnu 2004 a vlivu volného proudění kapitálu, investic, osob či odbourání cel. Z tohoto pohledu jsou země V4 pro nás extra důležité, protože Polsko bylo v roce 2023 našim třetím největším obchodním partnerem, Slovensko čtvrtým a Maďarsko osmým. První ale bylo jednoznačně Německo, druhá Čína, pátá Itálie, šestá Francie a sedmé Rakousko. V případě těchto států k tomu žádné seskupení nepotřebujeme a nikdo ho ani neplánuje. Visegrádská skupina je proto spíše sentimentální odraz dob minulých, kdy chtěly být země střední Evropy politicky blíž u sebe, protože mířily do EU a do NATO. Tam dávno všechny jsou a zájmy jednotlivých států se v některých věcech logicky štěpí. Bylo by hezké, kdyby byly podobné, ale i to je fikce, protože vše ovlivňuje hodně rozdílná dynamika politického a společenského vývoje. Je proto načase přestat hledat ve V4 něco, co tam být nemůže.
Podívejme se proto, jaké jsou zájmy, které sleduje Polsko, Slovensko a Maďarsko. Protože jsou a budou často jiné a žádné společné focení a úsměvy politiků na schůzkách Visegrádské skupiny to nezmění.
Polsko – velmoc regionu
Česká i zahraniční média, ale i politické reprezentace různých zemí hodnotí Polsko především podle toho, kdo je ve Varšavě právě u moci. Takže pro někoho byla belzebubem ještě nedávno vládnoucí konzervativní parta kolem Jarosława Kaczyńského a jeho strany Právo a spravedlnost a pro jiného zase miláčkem spíše liberálnější skupina kolem současného premiéra Donalda Tuska. Nahlížet ovšem na strategii polské politiky a národní zájmy polského státu tímto pohledem je naivní a krátkozraké. Polsko má vyšší ambice, chce hrát roli regionální mocnosti a sako ušité Visegrádskou skupinou je mu dávno těsné. A to se děje bez ohledu na to, zda za mocenské nitky právě tahá Kaczyński, nebo Tusk. Plyne to z historické zkušenosti Poláků, ale i z jejich sebestřednosti. Polsko je dnes 21. největší ekonomikou světa, buduje jednu z nejsilnějších armád Evropy, a pokud je někdo skutečnou možnou hrází Západu proti ruské imperiální rozpínavosti, tak je to náš severní soused. Nemůže být proto žádným překvapením, pokud by Poláci na V4 pohlíželi do budoucna jen na jako velmi formální a zdvořilostní seskupení, které sice může, ale nemusí existovat. Společná fotka prezidentů či premiérů nikomu neuškodí, i když je v globální hře nedůležitá.
Slovensko – na konci EU
Slovensko na rozdíl od Polska Visegrádskou skupinu alespoň formálně potřebuje, protože jeho politická reprezentace působí na východním ocasu Evropské unie. Někdo, kdo se tváří jako spojenec a přítel, se tedy vždy hodí. Musíme si u toho přiznat, že většinu Evropy země jako Slovensko, Česko či Maďarsko nezajímají, i to může být důvod, proč vlastně ještě V4 dál existuje.
Dnes se nám zdá, že slovenská vláda Roberta Fica, která pokukuje po Rusku a její premiér se bije v prsa jako opičák, když slyší slovo Brusel, je něco, co se nedá vydržet. Ale dá, i když je to někdy složité. Vždyť na Slovensku byl premiérem v 90. letech Vladimír Mečiar, který pojímal politiku jako box. Když vládl, slovenská tajná služba unesla dokonce syna prezidenta Michala Kováče. A to je něco, co si u nás nedokážeme představit ani ve snu.
České cesty se logicky po desetiletích samostatného vývoje se slovenským národem již v něčem zásadně rozcházejí a těžko předpokládat, že se to v nejbližší době změní. Ne, nebude to nikdy mezi Čechy a Slováky špatné (i když někteří lidi se o to teď snaží), ale opět musíme zopakovat, že k tomu nepotřebujeme žádnou Visegrádskou skupinu.
Maďarsko – doba orbánismu
S Maďarskem jsme si blízcí a vzdálení současně. Bylo tomu tak v minulosti a je tomu tak i dnes. Být s Maďarskem v jedné skupině moc nedává logiku, leda tu, že kdysi jsme bok po boku mířili do EU a Severoatlantické aliance. Kdyby byli ve Visegrádu Rakušané, asi bychom si s nimi rozuměli více než s Maďary (to není otázka jazyka, ale kultury).
Dlouholetý předseda vlády Viktor Orbán se mezitím stal naprosto vším, co si dokážou evropští politologové vymyslet. Orbán je politická entita sama pro sebe, je to sám voják v poli a V4 bere proto jako ideální příležitost, že někde chvilku není sám či s Putinem nebo čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Proč mu ale dělat stafáž? On to vždy využívá pro posílení domácích pozic.
Visegrád totiž zajímá Viktora Orbána stejně jako Evropská komise v Bruselu – pokud se to hodí, tak pokecáme, budeme se na sebe usmívat a na něčem se dohodneme. Pokud se to nehodí, zahledím se maďarským okem na Východ. S tím se skutečně těžko spolupracuje. A zda se to změní, těžko říct. Orbánova strana má před červnovými volbami do Evropského parlamentu opět preference kolem 45 procent.
Česko a prázdná V4
Pro Českou republiku a její národní zájmy je tedy i z výše zmíněných důvodů existence spolku, jakým je Visegrádská skupina, nedůležitá. Podstatné jsou dobré vztahy s každou jednotlivou zemí. K tomu V4 nepotřebujeme.
Visegrádská čtyřka nikdy nebyl orchestr, který by dokázal bezchybně a dlouhodobě hrát ty nejlepší skladby. Dokázal ale předvádět, že by tomu tak mohlo být. Při politických posunech ovšem vidíme, že celá konstrukce stojí na hliněných nohou. Hra na Visegrádskou čtyřku ale bude podle všeho pokračovat dál. Protože politika je i o symbolech, které nám zúčastnění aktéři předvádějí. Že je symbol zbytečný a že to stojí peníze? To hráče nezajímá.
