Setkání vládních politiků s Alenou Schillerovou a Karlem Havlíčkem z ANO nad penzijní reformou před pouhým týdnem u prezidenta Pavla mělo překvapivé vyústění. Z následné tiskovky vyplynulo, že ANO připouští, že může být nutné zvyšovat věk odchodu do penze, a Havlíček přišel dokonce s možností založení penzijního fondu, z něhož by se úspory penzijního spoření daly investovat do dluhopisů na financování jaderné energetiky a dalších náročných projektů, které před zemí stojí.
Leč trvalo jen týden, než se bleskově rozplynul pocit, že opozice někde pochytila kousek odpovědnosti a chce se skutečně konstruktivně podílet na tvoření nového systému penzí, který by přežil desetiletí a negeneroval neudržitelné dluhy. Předseda a majitel hnutí Andrej Babiš pravil tůdle a žádné prodlužování důchodového věku nebude a Havlíček se Schillerovou se už domáhají revize zápisu z prezidentské schůzky, kde jejich stanoviska slyšelo dalších patnáct lidí. Jenže šéf má vždycky pravdu, a tak to, co se tam stalo, se vlastně nestalo.
Ze zápisu vyplývalo, že by skutečně mohlo dojít k nějakému konstruktivnímu kompromisu. Schillerová sice odmítala Jurečkův automat, který v aktuálním návrhu zákona posouvá věk odchodu do penze po měsících podle statistických dat bez zásahu politiků. Chtěla ale fakticky zachovat předchozí model Jany Maláčové, kde měla vláda o posunu věku jednat podle demografického vývoje, což není optimální, protože to otevírá každých pět let vyostřenou politickou diskusi, v níž nakonec reálná data jsou slabším argumentem než třeba blízkost voleb. Ale také se počítá s tím, že dělat bude třeba déle. Bylo to fakticky uznání skutečnosti, že prostě těch důchodců přibývá tak, jak se jejich věk prodlužuje, a je třeba s tím prostě něco dělat a možností moc není.
Podobně smysluplná byla Havlíčkova myšlenka na faktické obnovení druhého pilíře, který ANO pomohlo před deseti lety Sobotkově vládě zničit. Penzijní spoření zavedené Nečasovou penzijní reformou potřebovalo četné opravy, ale rozhodně mělo smysl nejen v tom, že přivádělo do penzijního systému další soukromé peníze, ale i v tom, že tak vznikal silný domácí kapitál. Každý, kdo si připlatil dvě procenta platů, mohl si do fondu převést tři procenta svého povinného důchodového pojištění. Lidé mohli účinně spořit a přilepšit si k rovnostářské průběžné penzi z plně zásluhového, a tudíž spravedlivého pilíře. Také by tak ale vznikala zásoba domácího kapitálu, který penzijní fondy mohly investovat do perspektivních tuzemských firem i dlouhodobých státních dluhopisů určených k financování třeba dálnic nebo vysokorychlostních železnic či aktuálně jaderných bloků, jejichž návratnost je v desítkách let, ale pak, jak je vidět nyní na Dukovanech či Temelíně, pěkně sypou. V tom má Karel Havlíček bezpochyby pravdu. Nebýt tohoto zrušení fondů před deseti lety, mohla tady být už nyní zásoba kapitálu v rozsahu vyšších stovek miliard korun.
Jen to vyžadovalo správné nastavení systému a profinancování doby mezi tím, kdy si lidé začnou spořit a kdy začnou pobírat z úspor svou penzi ze státního rozpočtu. To se samozřejmě neobejde bez racionálnějšího hospodaření, které bylo zcela cizí tehdejšímu socialistického premiérovi, ale také se nesrovnávalo s fiskální politikou, kterou nám předvedl Andrej Babiš v covidové době. Nyní Havlíček trochu šokoval, protože vládní politici si s druhým pilířem vůbec netroufli přijít.
Ale i nějaký malý dílčí kompromis, který se zdál dosažitelný po prezidentské schůzce, by byl velkým krokem pro tuzemskou politiku věčné nesmiřitelné války a hlavně nějakou jistotou pro budoucí penzisty, kteří by měli dostatečně dopředu jasno, jak na tom budou.
Teď to vypadá tak, že penzijní reforma projde klasicky vládní stoosmičkou hlasů, a jak se dostane k moci opozice, začne zase bourání odpracovaného a rozdávání, na něž stát prostě nemá. A tak ho pak vystřídají škrty ještě tvrdší, než jsou ty nyní navržené. Prostě opakování toho, co jsme si zde zažili v posledních deseti letech. Jak se říká tomu, kdo opakuje vlastní chyby, všichni víme. Ale je to marné, je to marné, je to marné.
