Není silnější politické téma než penze. Nic voliče skoro bez ohledu na věk nedráždí tolik jako zásah do důchodu. Politici o tom vědí nejen z průzkumů, ale hlavně z bouřlivých reakcí, které přišly vždycky, když se pokusili do důchodů nějak zasáhnout. Všichni už desítky let mluví o tom, že penze jsou neudržitelné v současné podobě průběžného systému, kdy ti, kdo pracují, financují z odvodů sociálního pojištění důchody těch, kdo už mají pracovní kariéru za sebou. Už skoro před dvaceti lety ratingová agentura Standard&Poor`s zařadila Českou republiku hned za Japonsko mezi země, kterým kvůli důchodům v dlouhodobém výhledu na desítky let dopředu hrozí „rozpočtový armagedon“. Pokud bude pokračovat demografický vývoj nezměněným tempem a vlády nezmění důchodové systémy.
Za těch dvacet let se stalo strašně málo, reforma důchodů byla jako Yetti. Všichni o ní pořád mluvili a nikdo ji neviděl. Měli jsme řadu důchodových komisí všemožného typu, od té vedené současným prezidentovým ekonomickým poradcem Vladimírem Bezděkem po tu vedenou za poslední vlády Andreje Babiše ekonomkou Danuší Nerudovou. Tehdy se tomu eufemisticky říkalo komise pro spravedlivé důchody. Žádná zásadní změna se ale za celou tu dobu neodehrála. A každá drobná změna parametrů se vydávala za reformu.
Některé změny, které vedly správným směrem, se za dalších vlád znovu vracely zpátky. Jako když vláda Andreje Babiše zrušila postupné prodlužování věku odchodu do důchodu za hranici 65 let, které prosadila předchozí vláda ODS. Nebylo divu. Andrej Babiš se k penzím choval vždy úplně cynicky. Odmítal jakékoliv změny. Je to přirozené. Je to jediná strana v celém západním světě, která stojí dominantně na hlasech seniorů. Téměř polovina voličů ANO je z generace 60+. Skoro polovina lidí z této generace volí hnutí ANO. To je unikát, který se nikde jinde nenajde. Strany mají vždy výrazně generačně pestřejší voliče. Do této generace patří skoro dva a půl milionu lidí. Většinou jsou finančně závislí na státu. A mají tradičně jednu z nejvyšších volebních účastí.
I soudci Ústavního soudu se poté, co letos rozhodli, že nižší valorizace není protiústavní potýkají s ostrými reakcemi seniorů. Na to u jiných témat, o nichž rozhodují, nejsou zvyklí. I oni si přímo zažívají, jak citlivé je to téma.
V tomto kontextu je potřeba hodnotit zásahy do důchodů, které minulý týden v kompletním balíčku představil ministr práce Marian Jurečka. Není to systémová změna penzí. Jsou to úpravy, z nichž některé jsou velmi důležité. Vládní změny celkově vychází z myšlenky, že lidé by měli pracovat déle s tím, jak se postupně prodlužuje délka života. Znovu se tedy vrací postupný růst nad 65 let, který zrušila Babišova vláda. Teď se ale sváže s prodlužováním života. Lidé by se tak zhruba v padesáti letech měli dozvědět, kdy budou moct odejít do penze. Také se prodlužuje doba, kterou budou muset odpracovat, než můžou do důchodu odejít.
Kromě toho přichází i o motivaci. Ti, kdo si vezmou od státu důchod, ale stále budou pracovat, budou osvobozeni o 6,5 procenta odvodů na sociálního pojištění. To znamená, že oni sami ze svého příjmu si budou platit jen 0,6 procenta na nemocenskou. U platu 40 tisíc korun měsíčně to znamená 2 600 měsíčně navíc.
Pokud lidé skutečně budou pracovat déle, důchody se stanou výrazně udržitelnějšími. Bude víc těch, kdo pracují, než těch, kdo berou. Celý rébus důchodové reformy je právě o vztahu mezi těmito dvěma skupinami.
Státní důchody jsou trojúhelníkem se třemi vrcholy, mezi nimiž se musí najít rovnováha. Na prvním vrcholu je vztah mezi počtem pracujících a těch, kdo berou. Na druhém výška důchodů. Na třetím výška odvodů na důchody. Tady se hledá finančně a společensky udržitelná rovnováha.
Odvody na penze a celkové pojištění už nyní máme čtvrté nejvyšší v Evropě. Tady se zvyšovat nedá. Není ani realistické snižovat důchody. Stát by pak jen seniorům musel životní úroveň dorovnávat sociálními dávkami. Výdaje by byly stejné. Proto je jedinou schůdnou cestou prodlužování pracovní kariéry. Udržení vyššího počtu těch, kdo pracují a platí odvody.
Tady jdou vládní zásahy do důchodu správným směrem. S jednou velkou výjimkou, která je zásadní chybou vládních plánů. Ministr práce chce dát až sto dvaceti tisícům lidí šanci odejít do dřívější penze, protože vykonávali fyzicky nebo psychicky náročnou profesi. Patří sem zaměstnání ze čtvrté kategorie „náročnosti“ a také značná část ze třetí. Speciální profesní důchody jsou něco, čeho se Francie, která těch speciálních profesních režimů pro důchody měla dvacet tři, zbavovala desítky let. Když to minulý rok současný prezident Emmanuel Macron prosadil, vyvolalo to ve Francii vlnu milionových demonstrací.
Vláda Petra Fialy to chce naopak zavést. Samozřejmě že ten, kdo pracoval třeba v ocelárně nebo dolech nemůže tu práci dělat do sedmdesáti. Ale může ve vyšším věku dělat úplně jinou práci. Třeba jen pár hodin denně, pár dní v týdnu. Marian Jurečka chce ale dát desítkám tisíc lidí šanci uniknout do penze. Společnost se ale posouvá a stále více bude posouvat k tomu, že lidé budou během života mnohokrát měnit profese. A není důvod, proč by to nemohli udělat i na závěr kariéry.
Právě úniky do dřívějších penzí jsou největší slabinou vládního zásahu do důchodové systému.
