Putinova plánovaná několikadenní speciální vojenská operace na Ukrajině „slaví“ smutné druhé výročí. Mnozí lidé přišli podpořit boj Ukrajinců proti ruské agresi na Staroměstské náměstí. Na opačném břehu stojí spojenci Kremlu, kteří chtějí hodit Ukrajinu přes palubu a obnovit „rozumné“ vztahy s Moskvou.
Na zcela zaplněném Staroměstském náměstí a v přilehlých ulicích se sešlo zhruba dvacet tisíc lidí. Většina Čechů i přes únavu z války nadále podporuje pomoc ukrajinským uprchlíkům navzdory lživé opoziční kampani, že na ně doplácejí. Dvě třetiny populace dodnes považují za jednoznačného viníka konfliktu Rusko.
Popírači odpovědnosti Ruska
Opačného názoru jsou různorodé skupiny zastánců udržení ruského vlivu a popíračů jasné odpovědnosti Ruska svalováním viny na Západ a rozšiřování NATO. Ztotožňují se s názorem Putina, jenž považuje svobodnou vůli demokratických vlád po rozpadu sovětského impéria za nepřátelský akt, a zamýšlí vrátit bezpečnostní architekturu před rok 1997. Tedy před vstup České republiky do Severoatlantické aliance.
Místní kolaboranti na jasně formulovaných zájmech obnovit postsovětskou sféru vlivu nevidí nic špatného. Řada z nich na sebe upozorňuje naléháním, abychom se dokázali dívat na svět ruskýma očima a pochopit je.
Je to ale vůbec možné, když se Putinův režim vymyká všem standardům civilizovaného světa a nejpozději od vrbětické kauzy a vyhoštění desítek ruských agentů na nás nahlíží jako na nepřátele, které je nutné potrestat?
Nejtvrdší proputinovské jádro ve válečném konfliktu otevřeně fandí ruským okupantům, papouškuje bezduchou propagandu Kremlu o denacifikaci Ukrajiny či neexistujícím národě Ukrajinců a snižuje se i k relativizaci ruských masakrů v Buči. Na tuto vlnu jsou naladěny desítky dezinformačních webů a podcastů rostoucích jak houby po dešti.
Společný nepřítel
Politici a aktivisté na sociálních sítích zastávající podobné názory se tragikomicky brání, že ruské zájmy nehájí. Jsou to prý jen lži a zlé pomluvy. Společné zájmy jsou evidentní. Pokud si tzv. vlastenecká fronta vybrala diktátora a válečného zločince Putina jako spojence v boji proti západním strukturám, je to její volba, její fatální exces.
Kdo se u nás po zlomovém zahájení invaze ruských vojsk vyprofiloval mezi advokáty Kremlu, přičemž zneužil destabilizace obchodních vztahů Ruska se Západem? Jak se chovali tehdy a jak se chovají dnes?
Nejvíce v šoku byli zpočátku paradoxně ti, kdo projevovali empatie vůči ruským zájmům dlouhodobě. Za nejvýraznější postavu je u nás považovaný bývalý prezident Miloš Zeman. Jeho klíčový poradce Martin Nejedlý byl kvůli politickým a obchodním vazbám v Ruské federaci zpravodajskými službami označován za bezpečnostní riziko.
Zemanovo a Klausovo selhání
Zeman do poslední chvíle prohlašoval, že žádná vojenská invaze nehrozí, a otočil až s prvními raketami dopadajícími na ukrajinské území. Označil tehdy vpád ruské armády na Ukrajinu za „akt nevyprovokované agrese, který je zapotřebí důsledně odsoudit, a to nikoliv pouze slovy, ale i činy, šílence je zapotřebí izolovat“. Vyslovil se pro nejtvrdší sankce a vzkázal Putinovi, že se dopouští zločinu proti míru.
Zeman od té doby rétoriku zmírnil. Od Nejedlého se nikdy nedistancoval a od prezidentské volby dělá vše pro to, aby uspěli politici, kteří vsadili na silný protiukrajinský akcent a odpudivé mnichovanství po vzoru Orbána a Fica.
Stejnou počáteční deziluzí prošel jeho předchůdce Václav Klaus. V předvečer války odmítal v televizi CNN Prima News používat pojem invaze a označoval Rusko za zoufalého a frustrovaného „otloukánka Západu“, s nímž nikdo nechce jednat.
„Radikální zvrat nás nejen překvapil, ale i šokoval. Napadení suverénní země je neakceptovatelné a je potřeba jej odsoudit. Očekávali jsme rozumné chování Ruska, bohužel k němu nedošlo,“ napsal Klaus den po invazi.
Klaus, jenž nejpozději po anexi Krymu vybočil ze své prozápadní orientace a dnes je názorově blízko SPD, se brzy otřepal. V srpnu 2022 se ztotožnil s kremelskou mytologií, že „válka na Ukrajině není ve své podstatě rusko-ukrajinskou válkou, ale válkou Ruska a Západu. Je to pokus o rekonstrukci mocenského uspořádání současného světa“.
Dnes v tomto módu pokračuje, následovaný skupinou svých uctívačů. Cestou k řešení situace podle něj není „nejednání, pokračování dodávek stále kvalitnějších zbraní a zesilování sankcí“. Není to naše válka, říká.
Zařadil se tak de facto mezi místní apologety Putina, kteří naplňují jeho zájmy zbabělým postojem „starejme se sami o sebe“ a obnovme „realistické“ vztahy s Ruskou federací, jejíž vládce je démonizován. Mnozí z nich dostali do rukou klacek, jak zúčtovat s polistopadovým režimem.
Proruský aktivismus
Jako první zvedl rukavici proruského aktivismu Ladislav Vrabel, jenž dokázal vybičovat hysterii strachu a zorganizovat několik masových demonstrací na Václavském náměstí. Představil na nich svůj projekt „Česká republika na 1. místě“, který by fakticky znamenal vyvázání ze západních struktur a předání země Putinovi.
Na jeho akcích v září 2022 zaznívaly katastrofické scénáře o kolapsu české ekonomiky, pokud se odstřihneme od ruského plynu. V listopadu téhož roku vznikla další iniciativa „alternativního“ proudu s účastí SPD Národní rada obnovy, jež se překrývala s účastníky na Vrabelových demonstracích.
„Česká republika se v roce 2023 propadne do hluboké recese. Očekává se propad v řádu desítek procent. Tato situace povede ke krachu mnoha firem a velká část firem už svou výrobu neobnoví. Proto pokles spotřeby plynu nebude vítězstvím, ale velkou prohrou,“ věštil jeden z „odborníků“ této iniciativy lobbující za dodávky ruského plynu Vladimír Štěpán.
Vrabel však roli samozvaného mesiáše nezvládl. Rozhádal se s ostatními organizátory mítinků o peníze a o vliv. Ti ho začali považovat za destruktivní prvek, zatížený navíc řadou soudních sporů. Vrabelových problémů chtěl využít Jindřich Rajchl, který se po neúspěšné kandidatuře na předsedu odštěpil od Trikolory.
Tento právník je velmi aktivní na sociálních sítích a zpočátku dokázal udržet vlnu nespokojenosti části frustrovaných a vystrašených lidí. I on je masíroval mystifikacemi o blížícím se krachu českého průmyslu, naftou za 150 korun a nedostatkem potravin.
Postupem času však Rajchla potkal osud Vrabela a dalších hvězd proruské scény typu Lubomíra Volného, Chcíplého psa, Zuzany Majerové a mnoha dalších, jež zazářily na obloze a vyhořely jak meteor.
Rajchl se sice prosazoval jako populistický rétor, ale zároveň je mizerný manažer. Jeho hnutí PRO se kvůli osobním neshodám málem dvakrát rozpadlo a odešla z něj většina bývalých opor. O Rajchlově úpadku svědčí nejen nepodařené parazitování na zemědělských protestech v Praze, ale i angažmá kontroverzního bývalého sociálního demokrata a usvědčeného lháře Michala Haška.
Roztříštění národovci
Obdobnou rétoriku jako okruh aktivistů Vrabela a Rajchla předvádějí levicoví populisté pořádající mítinky pod záštitou KSČM. „Svým lokajským přístupem vůči USA a EU proti Ruské federaci a Číně přivedla vláda tuto zemi na pokraj ekonomického kolapsu a velkého válečného konfliktu!“ uvádějí komunisté setrvávající ve svých autentických pozicích nehledě na časoprostor.
Při pohledu na současnou roztříštěnou neparlamentní scénu ovšem není příliš pravděpodobné, že z ní povstane nový vůdce schopný konkurovat Okamurovi jakožto čelnému nositeli ruského zájmu. Její voliče luxuje SPD a hnutí ANO hrající obojí kartu. Na jedné straně hlasováním pomoc Ukrajině podporuje a na druhou stranu ji torpéduje.
Místní advokáti Kremlu jsou za zenitem a jejich elektorát si rozebírá parlamentní opozice. Způsobili si to částečně sami svojí neschopností se domluvit, ale proti nim hraje i čas.
Ačkoli ještě není úplně vyhráno, to nejhorší máme za sebou. Už nyní je jasné, že Česko bez ruské závislosti nezkolabovalo, nezmrzlo a nevyhladovělo. Další pokusy šířit apokalyptické scénáře kremelského střihu narážejí na limity v realitě.
