Alexej Navalnyj nebyl zatím ještě prototypem lídra budoucího Ruska, paradoxně i kvůli represím režimu se stále více dostával do obecného povědomí. I to mohlo být nakonec příčinou, proč zemřel. Ale co teď? Rýsuje se srovnatelný nástupce? Může to být jeho žena Julie?
Když dostala zprávu o smrti svého muže, byla jeho manželka Julia Navalná hostem bezpečnostní konference v Mnichově. V tu chvíli nebylo důležitější osobnosti než jí, zastínila i americkou viceprezidentku Kamalu Harrisovou. V takové situaci jí rozhodně nebylo do plánování budoucnosti, rychle a realisticky se ale vzpamatovala a načrtla co dál.
Skutečnost, kde se Julia Navalná v době úmrtí svého muže nacházela, dala vzniknout konspiračním teoriím, že Navalného vlastně zavraždily západní tajné služby. To vše proto, aby se jeho aureola prohloubila a jeho roli převzala jeho žena, která bude poddanější a bude moct mezi ruskou populací pracovat bezprostředně, a ne pomocí vzkazů z lágru za polárním kruhem.
Něco takového patří uvnitř přísně střeženého zařízení do kategorie sci-fi. I když je samozřejmě možné, že Navalného mohla nechat zavraždit nějaká z mocenských skupin ruských elit, kterých je v zemi navzdory pevné ruce Kremlu hodně.
Běloruský model
Otázku příčin Navalného smrti ovšem hned tak rychle nevyřešíme, a tak pojďme k budoucnosti. Mnohé skutečně nasvědčuje tomu, že by jeho roli mohla převzít manželka Julia. V pondělí už byla hostem summitu ministrů zahraničí EU v Bruselu a setkala se i s šéfem evropské diplomacie Josepem Borrellem, před tím na mnichovské konferenci s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou.
Dnes pak vystoupila s videoprohlášením, kde se zavázala pokračovat v práci Alexeje Navalného. „Je třeba využít každé možnosti bojovat proti válce, proti korupci, nespravedlnosti, bojovat za čestné volby a svobodu slova. Bojovat za to, vrátit zemi sobě. Za Rusko svobodné, mírové, šťastné, za překrásné Rusko budoucnosti, o kterém snil můj muž.“
Nejde o úplně novou myšlenku. Něco takového se stalo v roce 2020 v Bělorusku a mělo to úspěch, byť kvůli zásahu státní moci jen dočasný.
Před volbami v létě 2020 se tu stala lídryní Svjatlana Cichanouská, když jejího muže, blogera Sjarheje nechal diktátor Alexandr Lukašenko, stejně jako další opoziční kandidáty zavřít. Cichanouská, povoláním učitelka a překladatelka z angličtiny a němčiny, pak šla do voleb s podporou dvou žen, manželky dalšího vyřazeného kandidáta Veroniky Tsepkalo a političky Marii Kalesnikovové. Aniž by musela předvádět nějaké velké rétorické výkony, získala díky společenské poptávce po odporu proti režimu tolik hlasů, že by pravděpodobně volby vyhrála, pokud by je Lukašenko nezfalšoval.
Ihned po volbách musela Cichanouská utéct do exilu, jinak by byla dosud ve vězení a její děti v dětském domově. Dnes působí z Litvy a západní země ji považují za vrcholnou představitelku země místo Lukašenka. Cichanouská se své role chopila se ctí. Její možnosti ovlivňovat dění přímo v Bělorusku jsou ale kvůli exilu samozřejmě omezené a represe tamní společnost dokonale zpacifikovaly. Otázkou tak je, zdali se při dalším pokusu o revoluci už neobjeví jiný lídr.
Určité pokusy zastoupit Navalného tu byly, když zavřený – oproti Bělorusku, kde jsou kriminály skutečně izolované a člověk v nich „zmizí“ úplně, měl v Rusku možnost ovlivňovat davy i z vězení, a proto nebylo úplně třeba ho plnohodnotně nahrazovat. Navíc mediální skupina Tsargrad, kterou vlastní oligarcha blízký Kremlu Konstantin Malofejev, hrozila zveřejněním „soukromých zpráv“ mezi Navalným a jeho údajnými milenkami, pokud Navalná bude veřejně hodně aktivní.
Teď už je situace jiná a Julia Navalná, která vystudovala zahraniční obchod a její předností je znalost ekonomiky, do jisté míry nemá na výběr a svého muže se musí pokusit co nejvíce nahradit. Nejefektivnější pro ni by asi bylo se vrátit domů. Rusko zatím v míře represí nedosahuje běloruské úrovně, ale ani tak by to nebylo lehké a určitě by mohla přijít o svobodu nebo o život, pokud by se ukázalo, že její popularita poletí strmě nahoru.
Nástupci na protiválečné vlně
V poslední době se objevila i další nadějná jména, která vygenerovaly prezidentské volby – a nehraje ani příliš velkou roli, že je dle očekávání volební komise do klání ani nepustila. Jde o novinářku Jekatěrinu Duncovovou a politika Borise Naděždina. Stačilo jim udělat jedno – zvolit si jako hlavní ideu protiválečný program. Okamžitě pak na sebe přilákali segment společnosti, který nemá v ruské společnosti zastání a činí dle oficiálních průzkumů asi pětinu populace. A to je na ruské poměry celkem dost, a navíc má potenciál se zvětšovat, pokud ve válce nastanou komplikace.
Pro Kreml muselo být znepokojující sledovat, jak lidé stáli v mrazu ve stovky metrů dlouhých frontách na to, aby podpisem podpořili Borise Naděždina. Svoji podporu mu bez komentářů vyjádřila i Navalného manželka Julie.
Oba zakládají politické strany. Duncovová s názvem Úsvit, Naděždin Občanskou iniciativu. Chtějí v politice bojovat dál zejména na vlně kritiky války. Podle Naděždina je nemožné vyhrát současnou válku bez širší celonárodní mobilizace a je třeba buď mobilizovat se všemi důsledky, nebo zahájit jednání o míru, což navrhuje on.
Naděždin rovněž hlásá, že systém v Rusku lze změnit pokojnou a zákonnou cestou – stačí jen začít vychovávat nové politiky z těch občanů, kteří se na Putinův režim dívají kriticky. Počítá s tím, že z nich mohou v regionech vyrůst kandidáti, kteří se dostanou v roce 2026 do Státní Dumy a změní její dosud stoprocentně loajální podobu. „Uvědomte si, že bez souhlasu Dumy nelze ani zformovat vládu,“ předestřel Naděždin svou vizi v rusko-americké televizi RTVI s tím, že Putin pak pochopí situaci a odstoupí sám.
Možná jde o naivitu. Ukazuje se ale, že situace v Rusku ani po Navalném není až tak beznadějná a díky přirozenému odporu proti válce je mezi lidmi i poptávka po protirežimních politicích. Jde o to, ji správně využít.
