Jedním z řešení, které by mělo podle některých politiků a ekonomů omezit rizika nenadálých změn (především se má na mysli zdražování) cen potravin, by mohly být změny v antimonopolním zákonu a větší kompetence Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Všespasitelné řešení to ale nejspíš nebude.
Ukázala to mimo jiné interpretace výsledků sektorového šetření ÚOHS týkající se tuzemského trhu s cukrem, které úřad prezentoval tento týden. Zatímco jedni tvrdí, že ÚOHS při zkoumání trhu riziko možných kartelových dohod mezi obchodníky potvrzuje, podle vedení Svazu obchodu a cestovního ruchu (SOCR) jsou prezentované výsledky naopak důkazem, že „obviňování obchodních řetězců z umělého navyšování cen cukru se nezakládalo na pravdě“.
ÚOHS přitom konstatoval, že existuje podezření, že výrazný růst maloobchodních cen cukru by mohl být výsledkem dohody, zároveň ale také uvedl, že to ještě neznamená, že tím došlo ke kartelu a že bude zahájeno správní řízení. Takzvané cenové následování, kdy jeden maloobchod (ale třeba i výrobce potravin) kopíruje ceny své konkurence, nelze navíc podle ÚOHS považovat za kartel. A ačkoli trh s cukrem v ČR je velmi koncentrovaný, neboť v naší zemi působí pouze pět jeho výrobců, jde podle úřadu o konkurenční trh, neboť cukr lze do ČR importovat ze zahraničí. Dodat lze jen, že v tom všem má ÚOHS pravdu.
To ovšem také znamená, že odhalovat kartely (a také oligopoly, kdy na trhu působí jen malý počet významných výrobců nebo obchodníků), které koordinují svou cenovou politiku, je velmi obtížné a i podle zkušeností ze zahraničí jde o šetření, které může trvat i několik let. Připravovaná novela antimonopolního zákona, k níž už také ÚOHS zpracoval návrh možných změn, proto zřejmě nápravu jen tak nepřinese. Záleží samozřejmě na tom, jaké změny budou přijaty, přičemž k diskusi je zejména úmysl, aby ÚOHS nepovoloval fúze podniků, jejichž výsledný podíl na trhu může splňovat podmínku monopolního postavení. V současné době se v ČR považuje za monopolní postavení podíl vyšší, než je 40 procent trhu, a tento podíl by se měl po novelizaci zákona snížit, možná na 30, nebo dokonce na 20 procent. To ovšem samo o sobě možný významný vliv příslušných podniků na ceny na našem trhu snížit nemusí.
Jako příklad může posloužit loňská likvidace velkochovu nosnic v Brodu nad Tichou na Tachovsku, jehož podíl na tuzemském trhu vajec činil v té době zhruba „jen“ 15 procent. Přesto cena vajec v ČR raketově vzrostla, byť je třeba říct, že ptačí chřipka zasáhla i chovy nosnic v zahraničí, čímž se snížil i potenciál možného dovozu této komodity. Podstatné nicméně je, že cenotvorbu může ovlivnit jak podnik (nebo skupina podniků) s nižším tržním podílem, než je 40, 30 nebo třeba i 20 procent, tak i podnik s podílem vyšším, než je 50 nebo 60 procent (mimo jiné proto, že na společném trhu EU bez cel je velká konkurence), cenu ovlivnit nemusí. Místo podílu na trhu by tak bylo třeba řešit spíše chování dominantních hráčů na trhu.
Snaha o regulaci možných budoucích fúzí na podíl nižší než stávajících 40 procent může být navíc kontraproduktivní. I naše největší podniky (například potravinářské) jsou vůči obdobným zahraničním podnikům (mlékárnám, zpracovatelům masa a dalším) velmi malé až titěrné, a pokud mají se zahraniční konkurencí držet krok, například v investicích do technologií nebo marketingu, musí být schopné pro tyto účely vygenerovat dostatek finančních prostředků. To je obvykle možné jen při dostatečně velké produkci (a tedy podílu na trhu), která navíc umožňuje rozložit náklady do vyššího objemu výrobků, a tím produkovat příslušné zboží levněji. Na druhou stranu umožňuje vyšší podíl na trhu také vyšší vyjednávací sílu příslušných výrobců a prodejců, což skutečně může být zneužito. Spíše než na regulace podílu na trhu je proto třeba se soustředit na zneužití dominantního postavení, a to v celé výrobní vertikále od zemědělce přes potravináře až po maloobchod. K tomu ale už dnes slouží zákon o takzvané významné tržní síle, což je mimochodem pouze český pojem, neboť v zahraničí se pracuje zejména s pojmy monopol, oligopol nebo dominantní postavení.
Nejde ale jen o navyšování cen (potravin), ale také o jejich cílené snižování, což se v ČR projevuje fenoménem slevových akcí, v nichž se v současné době prodává v ČR už 64 procent potravin (jde o podíl z tržeb, ne z počtu nabízených potravin), a naše země je v tom rekordmanem na světě. Je však nutno říct, že ani slevové akce nepovažuje legislativa EU za zneužití významného postavení nebo zakázanou praktiku, pokud ovšem není zlevnění nějakého produktu takového charakteru, že by vedl k likvidaci konkurence. K takové likvidaci může přitom dojít především dlouhodobým zlevněním nějakého zboží, které kapitálově silný podnik ustojí, ale (obvykle) menší podnik cíleně nízké ceny ekonomicky položí. I délka trvání slev a množství potravin prodávaných ve slevách jsou tedy projevem kartelů nebo oligopolů, spotřebiteli ale takový stav vyhovuje, a proto se u nás příliš neřeší. Tak či tak je ale zřejmé, že způsobů, jak lze ovlivňovat ceny potravin, je velmi mnoho. Rozhodující proto je a bude zejména zájem a vůle spotřebitele akceptovat či neakceptovat ceny prodávaných výrobků. A s tím ani novela antimonopolního zákona moc neudělá.
Autor je agrární analytik
