Tuzemské hospodářství v loňském roce chřadlo. Podle předběžného odhadu Českého statistického úřadu se výkon naší ekonomiky v loňském roce snížil o 0,4 procenta. Česká republika tak stále nedosáhla předcovidové úrovně roku 2019 a podle všeho ji nedorovná ani v letošním roce. Úspěch mívá sto tatínků, ale neúspěch je vždy sirotek. I proto se k odpovědnosti za tento stav nikdo nezná. Pozornost by se mu ale věnovat měla, protože jak známo, nic se neděje samo od sebe.
Podle statistiků i analytiků stojí za loňským poklesem ekonomiky především propad spotřeby domácností. Útraty lidí byly vždy jedním z hlavních pilířů ekonomiky a ten loni notně ochabl. Na jednu stranu se není čemu divit. Reálné mzdy kvůli vysoké inflaci loni klesaly a energie, zboží, služby naopak citelně zdražovaly. A co dělali lidé? Našinci určitě nežili ze vzduchu, ale naopak nakupovali s větším rozmyslem. Zkrátka do drahých obchodů nechodili a zřejmě se více soustředili na slevy a na akční ceny. Ostatně trvalo to plných osmnáct měsíců, než se růst maloobchodních tržeb loni v listopadu vrátil do černých čísel.
Druhým důvodem pro pokles tržeb a všeobecně nižší útraty lidí v České republice je znovuobjevený fenomén nákupů v zahraničí. Jistě, ne všechny položky v německých či polských obchodech byly levnější než u nás, ale velká část ano. Češi proto plnili své košíky za kopečky a stovky milionů na daních z nákupů posílali do Berlína a do Varšavy. A konečně třetím důvodem pro statistický pokles ekonomiky může být přesun některých ekonomických aktivit do šedé zóny. Zkrátka řada obchodů a transakcí probíhala mimo oficiální počítadlo. Výsledkem tedy je či může být skutečnost, že stav české ekonomiky a domácích rozpočtů nemusí být tak špatný, jak naznačují oficiální ekonomická data, ale o „něco“ lepší. Pouze erár z toho nic nemá.
Jedním z důvodů pro šetření a škrcení útrat může být i skutečnost, že kvůli vysokým úrokovým sazbám České národní banky nabízely všechny komerční banky svým klientům zajímavé zhodnocení jejich peněz na spořicích účtech a termínových vkladech. Češi na ně přesouvali stovky miliard korun, a aby z nich něco měli, museli tam nechat tyto peníze ležet. Nemohli je tedy utratit. Místo toho v průběhu loňského roku inkasovali celkově miliardy korun na úrocích. Až banky úroky sníží – a že k tomu letos opravdu dojde – lze očekávat výběr určité části z těchto peněz a jejich přesunutí do útrat.
Spotřeba domácností – alespoň ta v Česku oficiálně počítaná – táhla ekonomiku ke dnu. Vzhůru ji naopak tlačila poptávka ze zahraničí a silný zpracovatelský a automobilový průmysl. Bez jejich energie by propad ekonomiky byl ještě větší.
A jak tomu bude v dalším období? Inflace má podle všeho citelně klesat a do České republiky se konečně vrátí růst reálných mezd. Našinci by měli opět začít bohatnout a z logiky věci znovu nastartovat svůj utrácivý apetit. Ale stane se tak? Domnívám se, že to bude ještě nějakou dobu trvat. Nedůvěra za poslední období se hodně zažrala do lidského podvědomí a lidé plánují své útraty opatrně. Jedinou výhodou pro ně bylo, že stále mají zaměstnání, a tudíž i jistotu nějakého příjmu. Ale o nějakém větším utrácení bude možno uvažovat, až růst reálných příjmů skutečně nastane. A to dříve než na přelomu jara či léta nebude.
Na rozdíl od loňského roku už nemusí být a zjevně ani nebude výkon českého průmyslu tak zářný. Ve velkých problémech je sousední Německo a stagnuje i celá eurozóna. Tento jev se zcela nepochybně projeví i u nás. Poklesne poptávka po některém zboží a třeba někde dojde i k propouštění. A lidé se opět začnou bát a šetřit. I proto růst české ekonomiky, pokud k němu dojde, nebude nijak zářný a bude atakovat maximálně 1 procento.
V politických kuloárech je módní přisvojovat si úspěchy a neúspěchy házet na hlavu jiným. Nepochybně se tak stane i tentokrát. Černého Petra slízne pravice, která je stejně jako v minulosti u moci v době, kdy hospodářský cyklus prochází svým dnem. Přesto současná vláda nerezignovala na některé reformní kroky. Jejich dopady se však projeví až později. Kdo si to ale uvědomí v souvislostech?
Vraťme se k otázce ze začátku. Kdo tedy může za loňský pokles ekonomiky? Je to současná vláda, nebo její předchůdkyně v čele s Andrejem Babišem, která tu nesmyslným rozhazováním položila základy pro budoucí inflaci? Nebo snad ČNB, která nereaguje adekvátně na ekonomické dění a není dostatečně pružná ve svém rozhodování? To všechno bude v dalším období předmětem zkoumání a diskusí. Ale svůj podíl na tom mají zřejmě všichni.
Zde je však potřeba položit si ruku na srdce a otevřeně si říct, že těch problémů, které dusí českou ekonomiku v jejím rozletu, je mnohem více. Je to rozbujelá byrokracie, zkostnatělé školství, ale i zastaralý model naší ekonomiky, který nestojí na inovacích, ale na energeticky náročné výrobě, laciné práci a výrobě polotovarů na export. Tomu pak odpovídá i úroveň ohodnocení tuzemských zaměstnanců. Pokud i 35 let po sametové revoluci výší svých platů v porovnání s Němci nebo Rakušany připomínáme stále chudé příbuzné, nelze se divit tomu, že při prvních náznacích obtíží začne našinec šetřit a místo útrat cpát své úspory a výdělky do polštáře. Toto uvažování už není jen doménou našich babiček, ale v posledních letech ho přejala i střední třída. A pokud ta je pasivní a ekonomickou aktivitou nehýří, můžeme na nějaký vyšší ekonomický růst zapomenout. I v budoucnu.
