O minulém víkendu uběhl přesně rok, kdy Petr Pavel zvítězil v prezidentské volbě. Celou řadu lidí to svedlo k bilancování. Podle jeho voličů nemá prezident Pavel nejmenší chybičky, političtí komentátoři se pak přou, zda ho jeho úřad baví, či nikoli. A zda je chyba, že tolik propaguje své rozhodnutí nekandidovat do této funkce podruhé. Podle mě ukazuje v politice stále věc nevídanou – a tou je lidskost se vším, co k tomu patří.
Lidskost ukazoval i v kampani. Na rozdíl od Andreje Babiše ustál setkání se třídou plnou zvídavých školáků. Nebál se bez ochranky vydat zaplněným ústeckým náměstím. Chodil málo oblékaný, což se pak projevilo na jeho zdravotním stavu, a v českotelevizní debatě seděl s chřipkou. Na to ale každý zapomněl hlavně díky tomu, že v ní Andrej Babiš odmítl pomáhat spojencům v rámci NATO. Třikrát.
Stejnou lidskost předvedl ihned po svém zvolení, kdy nechal na pódiu pískat a hulákat svou tehdejší mluvčí Markétu Řehákovou. Tu nakonec množící se excesy stály místo. Petr Pavel za ní ale obyčejně lidsky stál, protože s ní v kampani strávil spoustu času a spřátelili se. Lidsky se pak snaží šéfovat svému kabinetu, který už ale není skupinkou veselých lidí z předvolebních mítinků. Lidé v jeho kanceláři se vyměnili a podle několika svědectví si prezidentovo okolí jde poměrně přísně po krku. Posledním viditelným excesem je konec šéfky kabinetu Jany Vohralíkové po sporu s „přítelem po boku“ Petrem Kolářem.
Kancelář prezidenta republiky je Pavlovým nejslabším místem a je potřeba mu věnovat nejen zvýšenou mediální pozornost. A nelze se spokojit s tím, že to není tak hrozné jako za Miloše Zemana, protože to by opravdu nemělo být měřítkem pro nikoho. Svévolné rozkrádání Lán, trofejní kusy na chatkách, party stany na sjezdovkách jsou věci, které by měly mít dohru u soudu a pak zůstat v historii jako výrazný odstrašující příklad. Nelze ale počínání lidí kolem Petra Pavla blahosklonně omlouvat s tím, že to není tak strašné.
Jinak však Petr Pavel ukazuje, že je prostě takový, jakým říkal, že bude. Baví ho jezdit na motorce nebo chodit do hospody na pivo. A to dělá. Česko reprezentoval na zahraničních jednáních bez chyb. Navíc s úctou, kterou pojímá jako bývalý vojenský šéf NATO. Nehází vidle do zahraniční politiky vlády při každé příležitosti. Na strnulosti svých projevů pracuje a snaží se je mít civilnější. Zmínkou o euru v tom posledním se pokusil rozvířit veřejnou debatu, která ale zase rychle utichla, protože euro v Česku vlastně nikoho moc nezajímá.
Zosobňuje zlepšení politické kultury, které si voliči současné koalice přáli. Ve zkratce – sedí na Hradě, podepisuje, co podepisovat má, nepřekáží, reprezentuje, nebojí se zajít mezi lidi a mluví s vládou i opozicí. Dělá svoji práci. Ale nedělá ji bez odmlouvání. Politikaření ve vlastní kanceláři, hašteření opozice s vládou, a hlavně vyhrocená předvolební kampaň jsou věci, které ho otravují a nebojí se to dát najevo. Lidsky ho to prostě štve. Mimo jiné i proto do toho nechce jít podruhé. A to může být i jeho výhoda.
Petr Pavel se jedním volebním obdobím vyvazuje z vazalství vůči současné i příští vládě. Může vykonávat úřad s čistou hlavou bez zatížení kalkulem, kdo ho v příštích volbách podpoří a kdo ne. Proto může Babišovi vyčítat tragickou ekonomickou politiku jeho bývalých vlád, stejně jako může na rozdíl od většiny vládnoucí pětikoalice podporovat manželství pro všechny či Istanbulskou úmluvu. A vyhne se tím i prokletí druhého období, kdy jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman svým jednáním pohřbili vše dobré ve své politické minulosti. Petr Pavel si chce užívat života. Úřad prezidenta bere jako povinnost, kterou splní. Na konci prvního období mu bude 64 a chce dál jezdit na motorce i chodit na pivo a nemít u toho za krkem ani Andreje Babiše, ani Petra Fialu. A já mu to rozhodně nemám za zlé.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
