Vláda u Ústavního soudu obhájila svůj postup při snížení mimořádné valorizace v první polovině minulého roku. Opravdu významná většina dvanácti z patnácti členů soudu konstatovala, že k porušení ústavy nedošlo, přestože k přijetí zákona došlo až po naplnění růstu inflace, který zakládal povinnost valorizovat důchody. A v pořádku bylo i to, že se zákon o snížení valorizace přijímal v legislativní nouzi.
Vládní koalice tak vybrala důležitou zatáčku, protože pokud by soud rozhodl opačně, dostala by silnou morální facku, což by s její popularitou mohlo fatálně zacvičit v nadcházejících volbách. Jakkoli by bylo iluzorní myslet si, že vládě naopak vítězný verdikt pomůže u veřejnosti, je faktem, že jí v mnohém rozvazuje ruce.
Ústavní soud se až překvapivě jasně vymezil vůči parlamentním obstrukcím opozice, když se musel vypořádat s žalobou opozice na použití institutu legislativní nouze, který zkracuje projednávání zákonů. Soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček konstatoval, že ústava chrání právo opozice diskutovat své názory, ale že během diskuse o valorizacích ho využívala k obstrukcím, které nemohou mít ústavní ochranu. To může nepochybně ovlivnit i to, jak bude parlamentní většina zacházet se stále hojnějšími obstrukcemi opozice. Díky tomu dost možná už Tomio Okamura nedostane možnost, aby se pokusil překonat svůj čerstvý více než desetihodinový rekord v řečnění o ničem.
Soud ale především odmítl, že by legitimní očekávání důchodců na vysokou valorizaci platila hned v okamžiku zveřejnění výše inflace, která už v únoru překročila hranici, nad niž vláda musí do padesáti dnů konat. Podle většiny soudců lze během těchto padesáti dnů změnit pravidla a nejde přitom o retroaktivitu čili ústavou zakázanou zpětnou platnost zákona.
Pozoruhodné pak je, že Vojtěch Šimíček ve zdůvodnění rozsudku konstatoval, „že neexistuje základní právo na trvalé zvyšování důchodů či kopírování růstu cen (inflace). Podstatou základního práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří je záruka důstojného života. To znamená spravedlivý a přiměřený důchod, nikoli jeho automatické navyšování.“
Ústavní soud se tak velmi rozumně distancoval od zasahování do politiky. Jsou to ministři a poslanci, kdo musí rozhodovat o výši důchodů i dalších dávek, stejně jako o výši daní a poplatků. Vést o tom všem diskusi a dosahovat kompromisů mezi individuálními zájmy a zodpovědností vůči budoucnosti. Od toho máme politiky a vybíráme je ve volbách, po nichž vládne většina. Sebelepší zákony to nahradit nedokážou, stejně jako soudci nemohou a nesmí z menšiny dělat většinu.
