Smutek je silná emoce, je opakem radosti. Smutek bývá přirozenou reakcí na událost, která se nás nepříznivě dotýká. Bývá to při ztrátě blízkých osob, při akutní nemoci (fyzické bolesti), při křivdě, nevděku, prohře či při ztrátě naděje. Smutek může být vystupňován v žal, též hoře, a to v období truchlení, což může přerůst až v depresi.
Truchlení doprovází často nevyslovená prosba o pomoc. Smutný člověk se potřebuje ze svého smutku vypovídat, nebýt na něj sám. A platí to i tehdy, když tvrdí pravý opak. Součástí smutku bývají nejen pláč, ale i nespavost, poruchy příjmu potravy, nízká sebeúcta a někdy také podrážděnost a hněv. Smutný člověk na hraně deprese se často cítí vyčerpaný, může mít potíže s koncentrací, pamětí a se zájmem o své předchozí aktivity. Součástí tohoto stavu může být i posttraumatická stresová porucha jako důsledek velké zátěže a ohrožení.
Bojovat se smutkem není snadné. Obvykle to nějakou dobu trvá a stojí nás to hodně sil. V období smutku a truchlení nesmíme rezignovat na péči o sebe. Pomáhají zdánlivé „maličkosti“ – horká koupel, rozcvička, procházka v přírodě, rozumná strava, dostatek spánku, ale také kontakty s blízkými. Projevem slabosti není ani žádost o psychoterapeutickou pomoc. V takové situaci je nutné překonat napětí z případné stigmatizace duševního diskomfortu. Období truchlení po úmrtí blízké osoby trvá různě dlouhou dobu, ale nejméně dva až tři roky. A musíme přijmout to, že nás bude i tak provázet po zbytek života. Máme sílu překonat sebevětší smutek a bolest, čehož je prvním důkazem to, že jsme naživu. Utěšovat se myšlenkou, že jiní jsou na tom ještě hůře, je nemoudré a vlastně smutné.
Nový život začíná tam, kde končí naše staré strachy, včetně strachu ze sebe samého. Utrpení a bolest doprovází veliký smutek. Snažme se jej vyvažovat drobnými, malými radostmi, a když nás žádná radost ten den nepotká, tak si udělejme radost z toho, že někomu uděláme radost. Určitě nás to pohladí a posílí. I ve smutku je záblesk krásy, i ve ztrátě je stopa naděje. I v prohře může být zdroj důstojnosti. Smutek často provází sebelítost, která nás sráží a ničí. Smutek nás však může motivovat nejen k pietě, ale i k hledání harmonie a nové energie. Musíme myslet na ty, které jsme k sobě připoutali, a snažit se být jim oporou. Je to o síle sdílení, je to o víře, že smutek přežijeme tehdy, když uvěříme v budoucí radost a půjdeme jí každý den naproti. Časem to posílí i naše pocity bezpečí a jistoty.
I v slzách utrpení je ukryta síla, která nás povede k poznání, že stojí za to žít. Život nás nikdy neopustí, neboť my sami jsme náš život. Smutek, který zaplnil naši duši, je také našim životem a může nás přivést k tomu, jak vzdorovat pocitům beznaděje. Se smutkem se můžeme naučit žít. Smutek má svoji hloubku, která však nesmí utopit naději. Naděje je naší útěchou v neštěstí. Nesme ji v sobě v každém přítomném okamžiku. Čas je lékem na naši bolest a na náš smutek. Pomáhá také to, když ze svého života vypustíme všechny toxické vztahy a vlivy. Žijeme ve světě, v němž je bohužel i mnoho utrpení a zla, od válečných konfliktů až po sebevražedné útoky na nevinné. A i proto je smutek bohužel součástí našeho bytí, přesto nesmíme nechat zlu pocit převahy. Když se dokážeme podělit o radost, tak bychom se měli umět podělit i o smutek. Sdílená bolest nás může ochránit před nejčernějšími myšlenkami.
