Když se nedávna v Srbsku hlasovalo v parlamentních a komunálních volbách, velký tématem byly i dva masakry osamělých střelců, velmi podobné tomu, co jsme prožili v pátek v Praze. Zatímco u nás se zatím politické důsledky útoku neprojevují, v Srbsku vraždy minimálně na čas otřásly politickým světem.
Největší opoziční formace ve volbách se proto dokonce jmenovala Srbsko proti násilí. Název této opoziční koalice odkazoval na události, které se odehrály letos na počátku léta, kdy během dvou dnů zemřelo střelnou zbraní dvou šílených střelců během dvou dnů 19 lidí. Nejprve 3. května postřílel 13letý student v jedné z bělehradských základních škol 9 svých spolužáků a jednoho člena ochranky. Už o den později 20letý vrah střílel z auta po lidech na několika místech ve středním Srbskem, což mělo za následek smrt devíti náhodných obětí.
Protesty proti násilí
O několik dnů později vypukly v Bělehradu a následně i v několika dalších městech velké protesty pod heslem Srbsko proti násilí. Demonstranti požadovali demisi ministra vnitra i dalších představitelů bezpečnostního aparátu a také změny v médiích. Podle protestujících je vláda v čele s prezidentem Aleksandarem Vučićem odpovědná za atmosféru násilí, která šíří v médiích i v celé srbské společnosti. V Srbsku sice platí poměrně tvrdá legislativa pro držení zbraní, přesto má ale na počet obyvatel podle statistik třetí nejvyšší počet zbraní mezi občany.
Květnové protesty proti násilí podporovala řada opozičních stran, které kritizují Vůčićův politický režim. Jeho totiž činí nejvíce odpovědným za násilnou atmosféru ve společnosti.
Vučičovo Srbsko
Současný srbský prezident je zastáncem neliberální demokracie a spojencem maďarského premiéra Viktora Orbána. Vučić vyhrál od roku 2014 všechny důležité volby. Jím dlouho vedená Srbská pokroková strana dominuje v poslední dekádě jednoznačně srbské politice. Jeho strana vznikla odtržením umírněného křídla od ultranacionalistikcé Srbské radikální strany Vojislava Šešelja, ale postupně se stala osobním politickým nástrojem současného srbského prezidenta Vučiće. Jeho politika stojí v první řadě na populistickém obraze, že on je ten jediný, který dokáže řídit Srbsko a udělat z něj silnější stát, v němž se bude Srbům lépe žít. Míchá přitom nacionalismus, pragmatický přístup k Západu, včetně podpory vstupu do EU, vstřícný postoj k Rusku i Číně s určitým kultem osobnosti svého lídra. Přes slovo „pokrokový“ v názvu jeho strany je ale ve společenských otázkách spíše konzervativní. Formálně se jeho strana hlásí k pravému středu, ale fakticky je její ideologií populistický pragmatismus.
Kosovská karta
Opozice ho považuje za autokrata, který omezuje svobodu médií a ve volebních kampaních využívá kapacity státu k propagaci vládní strany. Vučić si také vypisuje volby, jak potřebuje. Vyvolání předčasných parlamentních voleb na letošní prosinec bylo vzhledem k velkým květnovým protestům trochu překvapivé, ale mělo svou logiku. Srbský prezident v nich sice nekandidoval, ale kandidátka strany, jíž je nyní formálně jen řadovým členem, nesla jméno „Aleksandar Vučić – Srbská pokroková strana“. K jasnému volebnímu vítězství mu i proto pomohla Vučićova politika vůči Kosovu. Prezident neuznává jako drtivá většina srbských politiků jeho nezávislost a letos společně s kosovským premiérem Albinem Kurtim vyhrotil konflikt o srbskou menšinu na severu Kosova, když k hranicím dokonce poslal srbskou armádu, takže existovaly na sklonku léta reálné obavy, že zde vypukne další ozbrojený konflikt.
Hlavní, spíše liberální opoziční strany se pro nedělní volby seskupily do koalice s názvem Srbsko proti násilí a snažily se vytěžit maximum z květnových protestů. Téma odporu vůči násilí ale nakonec proti vládní propagandě příliš nezabralo. Zatímco Vučićova Srbská pokroková strana získala téměř polovinu hlasů a nadpoloviční většinu mandátů v srbském parlamentu, hlavní opoziční síla Srbsko proti násilí si nejenom připsala jen přibližně čtvrtinu hlasů, ale nedokázala vyhrát ani ve své hlavní baště – metropoli Bělehrad. Na ní se teď obrací hlavní pozornost. Většinu tam totiž ztratila v městském zastupitelstvu i dosud vládnoucí komunální koalice prezidentských pokrokářů a postkomunistických socialistů, které kdysi vedl Slobodan Milošević. Tu ale nemá ani Srbsko proti násilí společně s menší opoziční, národně konzervativní a monarchistickou koalicí Naděje, jejímž jedním z lídrů je vnuk vůdce četniků za druhé světové války Vojislav Mihailović.
Anticovidista i „Rus“
Jazýčkem na vahách v bělehradské místní politice se proto stala nečekaná kometa letošních voleb – kandidátka známého lékaře, popírače nebezpečnosti covidu 19 a odpůrce epidemiologických opatření Branimira Nestoroviće „My – Hlas národa“. Názorově proruská kandidátka odmítá spolupráci s opozicí, ale váhá i, zda bude starostou hlavního města volit prezidentova kandidáta. Hrozí proto opakování zdejších komunálních voleb. To chce ale i opozice, která volby považuje za neregulérní v Bělehradu i v celé zemi, když poukazuje hlavně na fakt, že vláda svážela údajně tisíců voličů z Republiky srbské v Bosně a Hercegovině, aby hlasovali v Bělehradu a ovlivnili tam výsledek obou volebních klaní.
Kuriozitou v celosrbském parlamentu bude vedle Nestorovićových anticovidistů i jeden zástupce strany miniaturní ruské národnostní menšiny, kterou ale volí i někteří silní srbští rusofilové.
Obecně platí, že se srbská politika přes vzepětí prozápadní opozice po masakrech z rukou osamělých střelců vrátila zpět do starých kolejí, kdy tu dominuje „tvrdá ruka“ prezidenta Vučiće a silný národní prvek.
