Před cca 35 lety jsme ještě stále žili v uměle tvořeném světě socialistické rovnosti. Nikdo neměl nic a zároveň měli všichni tzv. všechno. Byla to rafinovaná konstrukce o beztřídní společnosti, která se zároveň opírala o třídní boj, vládla symbióza lži a strachu. Stačilo málo – zařadit se do stáda, nějak souhlasit, a to podle hesla o tom, kterak každý správný mamlas mluví hodně nahlas, aby všichni mamlasi věděli, že souhlasí. Komunismus nebyl jen o symbolech, byl zejména o schématech jednání, myšlení a rozhodování.
„Nehas, co tě nepálí, a všechno sleduj zpovzdálí“. Místo čarovného zvonečku zacinkaly klíče mas na náměstích a „pohádky“ byl konec. Devadesát devět procent voličů bývalé Národní fronty se rozuteklo všemi směry. Heslo „Nejsme jako oni“ rozmazalo novou realitu. Nebylo jasné, kdo jsou to ti oni a kdo jsme my. A vlastně to není jasné ani dodnes.
Stát musel stvořit kapitalisty, abychom mohli žít v kapitalismu. Jenže nikdo neměl potřebný kapitál. Jediné peníze byly v tehdy ještě státních kamenných bankách, nad nimiž bděl bývalý šéf Státní banky (poznámka autora – doporučuji si vyhledat jméno Svatopluk Potáč…). Na hřišti se střetávali schopní s neschopnými, ale i s těmi všehoschopnými. Na tomto půdorysu se začali rodit mocní oligarchové, kteří se svými rádci a stvořiteli v zádech skrytě ovládli struktury státní správy a rodící se nové politiky. „Byznys“ ve stylu „levně od státu získám a pak to státu s velkým ziskem prodám zpět“ nebyl žádnou výjimkou. Úspěch se stal fetišem doby (fetiš je jev přehnaného nekritického uctívání). U pomyslného žlabu bylo plno. Rozhodoval přístup k informacím, ke zdrojům a pak i důležité kontakty. Kritici byli vypuzeni jako závistiví nepřátelé pokroku, po staru by se řeklo třídní nepřátelé.
V každé posttotalitní zemi probíhá budování nové společnosti poněkud odlišným způsobem, neboť v každé z nich byly rozdílné vstupní podmínky. V žádné jiné zemi bývalého východního bloku neznárodnili komunisté úplně všechno, všechny, včetně duší svých obyvatel. Československo opustilo ve dvacátém století asi 4 miliony obyvatel. Nešlo jen o několik vln emigrace (zejména před druhou světovou válkou, po roce 1948 a pak po roce 1968), je třeba připočíst asi 3 miliony vyhnaných Němců a Maďarů. A v neposlední řadě také 240 popravených Čechoslováků v politických procesech po komunistickém puči v roce 1948. Byly to i zničené životy těch, kteří prošli perzekucemi komunistické zvůle (a jejich rodin také), a to vše pod vedením sovětských poradců. Ze skutečných hrdinů nadělal nový režim zločince a z lůzy se stala novodobá samozvaná „elita“. Na mnoho let dopředu byl destruován genofond našeho národa a důsledky vidíme stále. Ztratili jsme návyky v jiných zemích běžné, které se týkají sounáležitosti a soudržnosti. O kvalitě života v konkrétní společnosti rozhoduje schopnost postarat se o nemohoucí a potřebné a také nebránit lidem v jejich svobodném rozhodování, přičemž nezáleží jen na obsahu konkrétních rozhodnutí, ale i na jejich formě.
I ty okázalé oslavy naší udatné „revoluce“ vyznívají jako divadelní kus začínajícího ochotnického souboru. Velmi rádi se dojímáme, zapalujeme svíčky a vedeme vznešené řeči. V tom roce zlomu 1989 u nás bylo zhruba 75 tisíc sovětských vojáků a asi 40 tisíc jejich rodinných příslušníků. A na Národní třídě ležela 17. listopadu 89 rozbuška pádu režimu: fiktivní student Šmíd alias příslušník StB Zifčák… Někteří perestrojkoví sovětští soudruzi věděli, že se jejich impérium hroutí, a připravovali se na kapitalizaci svých pozic. Stalo se to po pádu železné opony nejen v Sovětském svazu, ale i ve všech jeho satelitech. Tak či onak. Ekonomická moc generuje i moc politickou a mediální. Moc chutná a ta absolutní chutná absolutně. V dobách prosperity fungoval osvědčený model „chléb a hry“. Lidé si říkali, že mají skoro všechno a ještě si mohou hrát. A politika? „Fuj, to je dirty svět.“ Identifikace těch nahoře s těmi dole je jen verbální, formální a veskrze účelově marketingová. Je naivní si myslet, že ti nejmajetnější (a tudíž nejmocnější) budou mít někdy dost. Kdepak, jejich nenasytnost nezná mezí.
V tom minulém režimu jsme hráli všichni takovou absurdní hru. Všechno bylo vlastně jen jako. Základní věci fungovaly jakýmsi samospádem. A tuto hru hrajeme v různých obměnách neustále. Tentokráte je to naše svobodné rozhodnutí, naše svobodná volba. Přijali jsme nové variace modelu, že nikdo za nic nemůže (ani tehdy a ani teď), a kdo neskáče, ten není Čech. „Občas to vypadá tak, že demokracie začíná oblečením saka a odchodem k volbám a končí vhozením lístku do urny,“ pravil kdysi Winston S. Churchill (1874–1965). Patří mu i tento citát: „Kapitalismu je vlastní jedna vada – nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je vlastní naproti tomu jedna ctnost – rovnoměrné rozdělení bídy.“
Úspěch není klíčem ke štěstí, zvláště pak ne ten, kterého je dosaženo bezohledně a bez zábran, takový, který může jiným ublížit, takový, který nectí žádná pravidla. Úspěch může být relativní v čase, dnešní úspěch může být zítřejším neúspěchem a naopak. Moderní společnost žije rychle a stroze ve vzájemné komunikaci, má tendenci ve své formálnosti k mravní relativizaci a následné degradaci. Úspěch je lákavým měřítkem společenské prestiže, v níž se často bulvární celebrity tváří jako osobnosti. Úspěch je však pravdivý a plnohodnotný jen tehdy, když během cesty k němu překonáme všechny nástrahy a překážky včetně závisti a nepřátelství těch druhých. Úspěch s neúspěchem patří k životu jako světlo a tma, jako den a noc. Důležité je se z obojího nezbláznit a vždy hrát fair play. Ono se to nakonec všechno sečte u posledního soudu, který nás bude posuzovat podle našeho jednání. A tam si ten „úspěch“ koupit nelze ani za sebevětší sumu.
