Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v minulých letech nebýval nikdy v takovém centru veřejné diskuse, jako je nyní. A nevyrovnává se s tím úplně brilantně. Vystoupení jeho předsedy Petra Mlsny po setkání s ministrem zemědělství Markem Výborným zrovna neukázalo, že tento jistě zkušený právník a státní úředník je tím pravým mužem na svém místě. Tvrdit, že oligopol nemusí být špatný a termín vyjadřuje pouze popis situace na trhu, je od strážce konkurenčního prostředí hodně odvážné prohlášení.
Stejně jako to, když cenové následování v oligopolním prostředí je pro něj situací, kdy jedna benzínka sníží cenu a ostatní, aby neztratili podíl na trhu, ji se svými cenami následují. Problém by podle něj byl, kdyby se na tom prodejci nějak domlouvali.
Tak si teď řekněme, jak je to doopravdy. Oligopolní struktura je, když dvě či tři firmy dosahují na jednom relevantním trhu, třeba mléčných či pekárenských výrobků, podíl nad padesát procent a často i vyšší. Sleduje se to, nebo spíše měl by to sledovat ÚOHS, právě proto, že v okamžiku vzniku takové struktury podstatně klesá míra konkurence a uzavírání cenových dohod je mnohem snadnější a mnohem lépe se utají. Když se někde sejdou dva pánové, kteří nejsou nijak veřejně známi, a stane se to třeba v kavárně v Mnichově a popovídají si o cenách a maržích v kraji Vysočina, těžko je někdo přistihne a dokáže jim nějaké prohřešky proti zákonu.
Menší výrobci nebo prodejci ztrácí motivaci nabízet nižší cenu, protože získat výrazně vyšší podíl na trhu a dosáhnout tak vyšší ziskovosti je fakticky marnou snahou. Lepší je prodávat za ceny těch velkých a o další růst neusilovat.
Zvláště když ti velcí jsou navíc vertikálně integrovaní, takže v jejich struktuře se najdou i vaši dodavatelé surovin, polotovarů či služeb. Zjednodušeně to lze popsat třeba tak, že jako pekař budete těžko šlapat na palec pekárnám Agrofertu v regionu, když se prakticky neobejdete bez dodávek z mlýnu Agrofertu. A takhle to funguje prakticky ve všech potravinářských odvětvích. Náš největší potravinářský koncern takto ovlivňuje trh od vstupu do zemědělské prvovýroby v podobě dodávek hnojiv a ochranných prostředků přes výkup a skladování obilnin až po párky z Kostelce a rohlíky z Penamu.
U nás oligopol navíc funguje i v maloobchodě, kde většinu prodejů potravin ovládají dva německé řetězce.
Je pravda, že s takovou strukturou se těžko něco dělá, když se zde takto vyvíjela nějakých dvacet let. Navíc na malých trzích, jakým Česko bezpochyby je, to není nic neobvyklého. Vždy ale lze řešit, zda není nějak omezen vznik nových hráčů na trhu a jejich rozvoj, třeba hojností byrokratických omezení v podobě hygienických a veterinárních vyhlášek rafinovaně blokujících dovozy potravin, pod nimiž jsou podepsáni mnozí lidovečtí kolegové Marka Výborného, kteří se v křesle ministra zemědělství za ta dlouhá léta vystřídali a za ty velké agrobarony a za sakra drahý koncept soběstačnosti v potravinách sami lobbovali.
A jak funguje ÚOHS? To kdybychom věděli. Například když Agrofert kupoval před čtyřmi lety největšího konkurenta pekárny United Bakeries, dal podmínku, že musí prodat z celého svého portfolia šest závodů. A on je prodal. Jenže jednomu ze svých manažerů. Formálně splněno. A fakticky byla soutěž opravdu ochráněna? Jisté pochybnosti by zde být mohly, zvláště když jsme se nikdy nedozvěděli, jak to úřad vyhodnotil a jak třeba byla ta transakce financovaná a jaké jsou vazby mezi těmito prodanými závody a jejich původním vlastníkem dnes.
