Lež je všudypřítomná. Vede věčné války s pravdou. Dnešním manipulátorům nejde o to, aby vítězila jejich lež nad něčí pravdou. Jde jim o to, aby nikdo nevěřil ničemu. Pravda se nasype do mixéru lží a uvidíme, co vypadne. Praotec metody vylhané propagandy Joseph Goebbels tvrdil, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. A funguje to i po devadesáti letech. Vítěz píše dějiny, což platí nejen pro válečné konflikty, ale i v osobních vztazích. Lhář nectí žádná pravidla a zásady. Pravda existuje, kdežto lež musí někdo vymyslet. Patologičtí lháři mají jeden velký problém. Těžko si pamatují všechny svoje lži. Drží se proto pravidla, že lež je vždy rychlejší než pravda. A když se lež odhalí, tak ji musí rychle nahradit jiná lež.
Funguje to i proto, že vytrvalá lež a pomluva jsou rychlejší a snadnější než komplikovaná pravda. Lež útočí na emoce, na první signální, a to vědomě. Navíc platí, že i malá lež může mít katastrofické následky. V dnešní době je podstatná část lží nerozpoznatelných, anonymních, téměř imaginárních, neboť se schovávají v mlhách sociálních sítí a komunikačních technologií.
Lež může být i jakoby neškodná, třeba když si děti vymýšlejí. Máme pocit, že pouští uzdu fantazie, že rozvíjejí svoji kreativitu. Třeba jo, ale je nezbytné ctít mantinely reality a odpovědnosti. Jsou to často velmi křehké hranice. Minulost, která se nám nepozdává, se vymaže a nahradí ji tzv. milosrdná lež. Ok, ale co dál? Lež je jako droga, lháři dokážou lhát i při umírání. Nejnebezpečnějším typem lhářů jsou ti, kteří svým lžím věří. Lež není radno podceňovat, bývá jako sněhová koule, pokud ji včas neutneme, tak se valí a valí a je čím dál větší. Lhář lže ze zvyku, kvůli prospěchu, anebo jen tak bezdůvodně, nebo taky proto, že ho baví vytvářet klamy, bludy a falešné iluze. Krmí tím svoje ego.
Není pravda jako pravda
Lež je jako nenasytná saň, musí být pořád krmena. Lež je více „cool a sexy“ a lépe se prodává. Lež bývá barvitější, hlučnější a přitažlivější než nudná obyčejná pravda. Lež se snaží udělat z pravdy jen abstrakci. A ani si nevšimneme, že lež je pouze fiktivní tapeta, která překryje skutečnost. Mezi lží a pravdou leží mezilži a polopravdy. Není snadné je identifikovat a pojmenovat. Nejisté se stává jistým, nepravděpodobné realitou, ale je to pořádná fuška. Pravda vypadá jako snílkovství a lež se nakrucuje a tančí svoje ďábelské tance. Lež si chce přivlastnit interpretaci reality a vytěsnit pravdu. Často se jí to daří. Bohužel.
Při kontrolách na letišti procházíme rámem na detektor kovů. Možná by neuškodilo, kdybychom v kontaktu s lidmi procházeli takovým pomyslným detektorem lží. Lháři by zapípali a bylo by to jasné. Sociopati a manipulátoři by svítili a pípali jako záchranářské houkačky… Není lež jako lež, a tím pádem není pravda jako pravda. To jsou hesla postfaktické doby. Jsme vlastně jediný tvor ze zvířecí říše, který dokáže lhát, plánovat a konstruovat svoje lži. A pak? Vítězná lež se stává novou pravdou. Nejhorší lží je lhát sám sobě, prolhat se životem. Je to ale taky sakra těžké (i když to tak nevypadá), protože nikdy nevíme, kdy to lano praskne. Je omylem se domnívat, že existují nevinné lži. Lež je unfair hra, tedy nečestná, nepoctivá a nespravedlivá. A o to nebezpečnější, když má dlouhé prsty a umí zadupat pravdu. O tom byl celý čas normalizace, která se opírala o lež a o strach. A bohužel některá schémata a návyky jsme si přenesli i do dnešní doby. Staré lži mají jen nový nátěr, aby to lépe vypadalo. Ostatně staré lži mnohým znějí podstatně lépe než nové pravdy. Běda těm společnostem, v nichž se lež vyplácí a je tolerovanou normou.
