Na sociální sítích se objevil v souvislosti s výsledky předčasných slovenských voleb názor, že naše sousedy čeká ficák. To v narážce na jméno jednoznačného vítěze hlasování Roberta Fica a české slovo fičák. Ano bude to fičák i ficák. Důvody toho, jak volby dopadly, ale hledejme v tom, co všechno zkazily a prováděly od roku 2020 vlády Igora Matoviče, Eduarda Hegera i ta současná úřednická Ľudovíta Ódora. Byly to tři a půl roku chaosu, váhání a nekompetentnosti, které vrátily na politický trůn kontroverzního Fica. A mohli bychom v tom najít i poučení pro Česko.
Přestože mnohá evropská a česká média, politici i politologové vidí ve vítězství Fica něco strašlivého, stalo se jen to, co bylo spíše očekávatelné. Slovenští voliči měli už dost neustálých hádek koaliční vlády, která se nakonec rozpadla a musely být vypsány předčasné volby. Cestu k vítězství umetli Robertu Ficovi především jeho neschopní soupeři.
Fico přitom před lety vypadal, že je po všech skandálech a kvůli podezření z prokorupčního jednání na kolenou. Mohl se ale zvednout a lehce využíval chyby slovenských vlád. Podobně jako v České republice dělal slovenský kabinet přešlapy při covidové pandemii. Matovič (nejdříve premiér a pak ministr financí) se choval stejně chaoticky jako Andrej Babiš. Někdy to z jeho strany bylo až šílené, jindy nesrozumitelné, navíc dělal některá rozhodnutí bez toho, že by to konzultoval s koaličními partnery. Zatímco v Česku ale nemocnice covidový marasmus s vypětím všech sil zvládaly dobře, tak na Slovensku se u toho ještě více ukázaly velké problémy, které provázejí místní zdravotnictví. Jistě, za tento stav mohly i někdejší vlády Fica, ale koho by to v tak vypjaté situaci zajímalo. Voliči vždy většinu problémů hodí na vládu, která je u moci, ne na ty minulé. Pak přišla válka na Ukrajině a fičák v podobě zvýšených cen energií a potravin. Ficovi a celé opozici stačilo vše pořád kritizovat a tím si pojistit voličské hlasy. Pro strany, které byly ve vládách před dnešním úřednickým kabinetem, pak dopadly sobotní volby naprosto katastrofálně.
Do Národní rady (parlamentu) se dostaly z bývalé vlády pouze hnutí OĽANO a středopravicová strana Sloboda a Solidarita (SaS). Jenže dohromady dostaly pouze 15,21 procenta hlasů, což je příšerný výsledek. Zbytek minulé vládní koalice se vůbec do parlamentu nedostal. Šéf OĽANA Igor Matovič je přitom většinou slovenských voličů považovaný za nezodpovědného šílence, který nebere ohledy na nic a na nikoho. Předseda SaS Richard Sulík zase rozbil v minulosti už dvě vlády a mnohdy se chová nekolegiálně a sebestředně. Nic na tom nemění fakt, že je to jeden z mála politiků, který má zajímavé nápady, jak uzdravit churavějící ekonomiku sousedů. Matovič a Sulík jsou sice i teď v parlamentu, ale jejich koaliční potenciál je buď naprosto nulový (v tom prvním případě) nebo velmi malý.
Kvůli nekompetentnosti vlád se postupně zvyšovaly i preference levicové liberální mimoparlamentní strany Progresívne Slovensko, v jejímž čele stojí europoslanec Michal Šimečka. Ten má velmi solidní podporu v největších městech, konkrétně v metropoli Bratislavě a okolí a také v Košicích. Ale je to probruselský představitel elity, kterého mnoho voličů předtím vůbec neznalo. Prostě odněkud přišel. V kampani navíc nebyl vždy přesvědčivý. Jeho vize, že Slovensko by mělo zůstat pevně ukotveno na Západě a nemělo by s Ficem driftovat na Východ, je správná, ale Slováky tyto věci v současnosti tolik nezajímají. Stejně tak zůstala v kampani mimo větší diskuse například věc o právech LGBT menšiny či manželství pro všechny nebo legalizace konopí. Šimečka v kampani málo řešil to, co skutečně hoří.
Většinu Slováků daleko více trápí nízké platy a nedostatečné důchody, nebo již vzpomínané neduhy zdravotnictví. Byl jsem v minulých dnech v Banské Bystrici a Banské Štiavnici a ceny v obchodech a restauracích jsou na Slovensku o něco vyšší než v Česku. Benzín je zhruba stejně drahý. Jenže to vše při nižších platech. I na to opozice poukazovala v kampani, přestože má také v tomto případě z minulosti sama máslo na hlavě.
Kvůli nekompetentnosti slovenských vlád v minulých letech získaly levicové strany Smer-SD a Hlas (tu vede expremiér Peter Pellegrini) ve volbách dohromady 37,64 procenta hlasů a mají v Národní radě celkem 69 křesel (k většině jich potřebují 76). Bude jim stačit jeden partner k vytvoření vlády a k tomu se nabízí nacionalistická Slovenská národná strana s 10 mandáty. Oproti tomu ostatní strany v čele s Progresivním Slovenskem se hádají dál i po volbách. Matovič nechce téměř nikoho. Sulík jen někoho. KDH je extrémně vyhraněná v kulturně-etických otázkách a avizovala, že nechce Šimečku.
To všechno i po volbách dál pomáhá Ficovi a jeho možným partnerům. A s Robertem Ficem čeká Slovensko pořádný ficák čili fičák. Pocítíme ho i v České republice.
