Dobrý den, zajímal by mne váš názor na příčinu úspěchu populistů ve volbách i u celkem jinak rozumného obyvatelstva. Karel Černý, Praha.
Jak jsem již několikrát odpověděl, v psychologii mas skutečně platí jiná pravidla než v psychologii jedince. Z tohoto rozporu pochází nedorozumění, je-li vývoj společnosti hodnocen prismatem zkušenosti jednotlivce. Individuální zkušenost vnáší do posuzování společenského vývoje nepatřičná měřítka, jakým psychologie davu nemůže nikdy dostát: rozumné rozhodování založené na důkazech, vděk, poučení z historie, spravedlnost aj.
Je-li například tento pochopitelný, ale zřejmě ne zcela případný osobní pohled na cestu, kterou naše společnost ušla za tři desetiletí od listopadového převratu, navíc rozdrásán nesplněným nadměrným očekáváním, nemůže být výsledek lepší, než je současný citový stav naší (slovenské, maďarské apod.) společnosti jako celku. Gustave Le Bon ve svém klasickém díle Psychologie davu z konce minulého století pozoruhodně předvídavě zdůrazňuje, že „hlavním činitelem ve vývoji národů nebyla nikdy pravda, nýbrž klam. A je-li socialismus dnes (v roce 1895!) tak mocný, je to jen proto, že představuje jedinou dosud žijící iluzi. Všechny vědecké důkazy nemohou zastavit jeho postup. Jeho největší síla spočívá v tom, že je hájen lidmi, kteří dost neznají skutečnou podstatu věcí, a proto se směle odvažují slibovat lidem štěstí. Davy nikdy nežízní po pravdě; odvracejí se od skutečností, které se jim nelíbí, a zbožňují raději klam, když je oslňuje. Kdo v nich umí vzbudit iluze, ovládne je velmi snadno; kdo se je snaží iluzí zbavit, stane se vždy jejich obětí.“
Jestliže ovšem tento pohled přijmeme, dostaneme se při hodnocení naší dnešní situace do potíží. Je-li tomu totiž tak, že rozumem veřejné mínění v zásadě nemůžeme ovlivnit (leda tak, že zaujmeme s veřejností shodný emoční postoj a pak ho jaksi zevnitř postupně poopravujeme), pak v naší současné demokracii nemáme bez babišovského charismatu či socialistických iluzí vůbec naději vlivem na chování voličů zásadně změnit poměry. Takovému fatalismu se ovšem naše přesvědčení, kladoucí v žebříčku hodnot svobodu volby na příčku z nejvyšších, pudově brání.
Je zajímavé, že z kruhů názorově velmi protichůdných zaznívá shodné přesvědčení, že naše společnost je neuspořádaná proto, že politická rozhodnutí jsou často odborně nekvalifikovaná. Jinými slovy, kdyby o zásadních věcech rozhodovali pouze ti, kteří „tomu rozumějí“, tj. politologové, ekonomové, právníci, historici, vědci, byli bychom dnes mnohem dál. Takové přesvědčení je zřejmě i na pozadí hlubokého opovržení některých vládnoucích politiků novináři, poslanci jiných stran, jinověrnými profesními skupinami a potažmo jinak smýšlející veřejností vůbec.
Může nabýt i forem neskrývané nadutosti, jež se projevuje v emočně zatíženém výrazivu – například novináři jsou státníkem označováni za hnůj, „debily“ ap. Je ovšem také skryto v pokusech o sestavení vlády odborníků a v postojích inteligence a vzdělanců vůbec. Zde je třeba upozornit na dvě okolnosti. Tou první je skutečnost, že při určitém emočním rozpoložení společnosti zdegenerovaná a lidem opovrhující moc svou prestiž nejenom neztrácí, nýbrž ji dokonce upevňuje. Napoleon zvyšoval svou prestiž tím, že surově ponižoval velké osobnosti ve svém nejbližším okolí. Takového Beugnota sice neoznačil za maskota svého týmu, ale prostě za pitomce. A Beugnot, „velký jak plukovní tambor“, se malému mužíčkovi hluboce uklonil a nechal se ještě vytahat za ucho, což byla vpravdě „známka opojné přízně“. Nemysleme si tedy, že by zpupnost sama o sobě nějak podkopávala autoritu moci, ba právě naopak.
Druhý paradox je rovněž zdůrazněn v Le Bonově díle: Nechme rozum filozofům, ale nežádejme na něm, aby příliš zasahoval do ovládání lidí. City, které až dosud byly největšími hybnými silami všech civilizací, jako čest, sebezapření, náboženská víra, touha po slávě, láska k vlasti, utvořily se bez rozumu a velmi často navzdory němu. To, že dav je na tom z hlediska schopnosti rozumně uvažovat vždy mnohem hůře než jednotlivci, ze kterých se skládá, platí o jakémkoliv davu, tedy i o skupině vzdělanců. „Hlasování čtyřiceti členů Akademie nebylo by, pokud jde o obecné otázky, lepší než hlasování čtyřiceti nosičů vody.“ To, že je někdo vědcem, lékařem nebo advokátem, ještě neznamená, že získal schopnost správně se rozhodovat v otázkách, jež mají co činit s citem. Neexistuje jediná konkrétní politická otázka, na kterou by větší množství vědců sdílelo shodný názor. I kdyby vládli vědci, řídili by se svými emocemi a stranickým přesvědčením (ostatně jedním z nejvzdělanějších našich politiků byl prý zřejmě soudruh Ransdorf). Navíc by k prosazení svého museli dříve či později zavést tyranii své „kasty“.
Není tedy pravdou, že hlavní příčinou dnešního stavu naší společnosti je amatérismus vládců. Situace, v níž se ocitáme, je důsledkem naší volby jakožto občanů a naší kulturní úrovně jakožto společnosti, jež se v tomto prostoru vyvíjela po tisíc let. Období posledních desetiletí naší historie tím, že umožnilo všem politickým a pudovým silám, aby se projevily, pouze ukázalo, jak na tom opravdu jsme a co si zasloužíme. Ptáme-li se, kdo může za naše úspěchy, kdo zavinil naše ztráty a kdo nás ze současného neuspokojivého stavu může vyvést, pak se nabízí společná odpověď: pouze my sami, žádní ilumináti.
