Na letošní léto se možná jednou bude vzpomínat jako na začátek fotbalové revoluce. Desítky elitních fotbalistů přestoupily do klubů v Saúdské Arábii, která chce během sedmi let z nuly vybudovat jednu z top 5 lig světa. V zemi bez fotbalové tradice a bez respektu k mnoha základním lidským právům hrají ikony sportovního světa jako Cristiano Ronaldo nebo Neymar. Co bude dál?
Když do Saúdské Arábie v zimě po neúspěchu na mistrovství světa přestoupil Cristiano Ronaldo, působilo to ještě jako ojedinělý záblesk. Ronaldo však znamenal jen začátek velkého projektu budování elitní fotbalové soutěže. V létě se už k někdejšímu nejlepšímu fotbalistovi světa přidali další: současný držitel Zlatého míče Karim Benzema, nejdražší hráč historie Neymar, i slavná trenérská jména jako Roberto Mancini, který ještě předloni vyhrál s Itálií mistrovství Evropy a nyní převzal saúdský národní tým.
Seznam slavných hráčů, kteří opustili Evropu kvůli angažmá v bohaté pouštní zemi, už čítá desítky jmen. Většinou jde o sportovce přinejmenším za zenitem, jsou však i výjimky: například jednadvacetiletý španělský supertalent Gabri Viega, který byl spojován s Realem Madrid či Barcelonou. Vybral si však Al Ahlí, kde doplní bývalého brankéře Chelsea Edouarda Mendyho.
Víc než Čína
Podobnou fotbalovou expanzi už dříve zkusily i jiné země, například Čína, Katar a USA. Ani v jednom případě ale nebyly projekty zdaleka tak ambiciózní a do zmíněných lig neputovalo tolik špičkových hráčů ze západní Evropy. Saúdské plány jsou daleko smělejší. Trenér Abdalhakím at-Tuwajdžrí, který poslední rok působil v pražské Slavii, v rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedl, že Saúdská Arábie chce do roku 2030 patřit mezi 5 nejlepších lig světa.
Dosavadní investice do tohoto cíle jsou astronomické – jen za toto léto utratily kluby ze Saúdské Arábie v přepočtu přes 22 miliard korun na přestupech hráčů. Do této cifry se navíc nepočítají hráčské platy, které jsou v Evropě nevídané. Cristiano Ronaldo si má ročně vydělat přes 5 miliard korun a stal se tak opět nejlépe placeným sportovcem světa.
To vše samozřejmě vytváří tlak na evropské soutěže. Evropský fotbal je už v posledních letech v krizi. Soutěže asociace UEFA přestávají být finančně udržitelné a od příštího roku proto přejde na divoký herní model, který přidá zápasy navíc. Skupina velkých klubů před časem prosazovala vznik takzvané Superligy, v níž by hrála uzavřená společnost gigantů mezi sebou. UEFA navíc plánuje v příštích letech částečně „vystěhovat“ Ligu Mistrů mimo starý kontinent a nechat část jejích zápasů hrát v různých městech po světě, například v New Yorku či Johannesburgu. A ve hře je již delší dobu i zahrnutí mimoevropských klubů. To vše v zájmu větší výdělečnosti evropského fotbalu.
Do toho všeho přichází Saúdská Arábie, jejíž kroky můžou změny ještě akcelerovat. S exodem evropských hvězd do saúdské ligy se zřejmě sníží sledovanost evropských soutěží. Například fanoušci z Brazílie jistě začnou sledovat arabské kluby, kde odteď hraje jejich národní legenda Neymar nebo Roberto Firmino. Velké evropské televize už teď začínají vysílat saúdskou ligu.
S rozmachem saúdského fotbalu také jistě vznikne velký argument pro to, aby byly do Ligy mistrů přijaty saúdské týmy. Saúdská Arábie to bude prezentovat tak, že zachraňuje evropský fotbal, a možná to z určitého pohledu bude i pravda. Na řadu však přijde například otázka, jak si saúdské kluby poradí s finanční fair play – tedy paletou pravidel UEFA o finanční rovnováze klubů, která zjednodušeně řečeno zakazuje utrácet za přestupy hráčů násobně víc, než kolik klub vydělá.
Festival pokrytectví
Hromadný odchod elitních hráčů je velká deziluze pro fanoušky. Hráči upřednostňují obrovské výdělky před možností vyhrát slavné trofeje a hrát před skvělou kulisou stadionů, které mají skutečnou tradici. Navíc ignorují problematický stav lidských práv v Saúdské Arábii.
Do saúdské ligy nyní přestoupil i bývalý kapitán Liverpoolu Jordan Henderson, který při zápasech Premier League nosil na paži kapitánskou pásku v barvách duhy na podporu LGBTI+ komunity. Nyní jde hrát do země, kde je homosexualita zakázaná a hrozí za ni až trest smrti.
Právě s tím byl Henderson konfrontován v rozhovoru pro magazín The Athletic. V něm nejprve řekl, že jeho hodnoty jsou známé a jeho příchod do takové země může přinést pozitivní změnu. Na přímý dotaz pak ale odpověděl, že duhovou pásku ani tkaničky nosit nebude: „Nebudu vyjadřovat disrespekt vůči náboženství a kultuře Saúdské Arábie.“ Později dodává, že kritiku chápe a mrzí jej, že některé lidi zklamal svým postojem, měnit na něm však nic nehodlá.
Něco podobného bylo možné sledovat i kolem mistrovství světa v Kataru. Hráči reprezentací, které normálně nosí duhové kapitánské pásky, nakonec všichni vycouvali a při zápasech je nenosili. Fanouškům s duhovými vlajkami byl zakázán vstup na stadion. Hráči se proti tomu všemu nijak neozvali, s výjimkou Němců, kteří před svými zápasy pózovali s rukou přes pusu. Ani jejich kapitán Manuel Neuer si však duhovou pásku nevzal.
V Saúdské Arábii navíc nemůže být řeč o tom, že by hráči svými přestupy nepodporovali tamní stát. Většina z klubů v Saúdské lize je vlastněna státními podniky. Hráči jsou tak placeni přímo ze saúdského státního rozpočtu.
Že je fotbal pro hráče především práce, je jasné a není na tom nic špatného. Sport však vždycky reprezentoval i hodnoty a měl společenský význam. V posledních letech se tohle vytrácí. Diktatury si pořádáním velkých turnajů zlepšují image, hráči jsou ochotni se za hodnoty svobodného světa postavit jen v progresivních zemích západu a mimo něj předvádějí festival pokrytectví. Čest výjimkám.
