Dobrý den, pane profesore,
jako stockholmský syndrom se prý označuje situace, ve které oběť únosu začne cítit sympatie k únosci až tak, že může přejít na jeho stranu. To je pro mě úplně nepochopitelné. Můžete mi vysvětlit, jak něco takového vzniká a proč se to jmenuje stockholmský syndrom?
Děkuji, Jana S.
Název stockholmský syndrom je podle skutečného případu, kdy v roce 1973 v centru Stockholmu dva pachatelé Jan-Erik Olsson a Clark Olofsson přepadli Kreditbanku a zajali čtyři rukojmí. Následovalo vyjednávací drama, kterého se zúčastnil sám premiér Olaf Palme a po 130 hodinách byli zajatci osvobozeni a únosci se vzdali. Jaké bylo však překvapení, když u obětí únosu se najednou projevily opačné emoce, než všichni očekávali. Ukázalo se, že rukojmí totiž začala během přepadení vůči únoscům pociťovat důvěru a jakousi vděčnost, jež byla vysvětlitelná jedině tím, že zpočátku prožila šok v ohrožení života, který jim nakonec únosci darovali, a tak v nich vyvolali zprvu pocit vděčnosti, jenž posléze přešel v náchylnost k únoscům jako k někomu, kdo jim život daroval. Pikantní na tom je, že syndrom se vyznačuje nejen pozitivním vztahem zajatců k únoscům, ale také často jejich negativním postojem vůči třetím autoritám, například vůči policii a státním orgánům, které jejich pozitivní vztah k únoscům narušují a ohrožují.
Oběť začíná vnímat lidskost svých únosců a posléze se dokonce může ztotožnit s jejich hodnotami a cíli. To byl příklad třeba Patty Hearstové, kalifornské dědičky novinářského impéria, která byla unesena v roce 1974. Únosci v ní vzbudili takové sympatie, že se k nim připojila v loupeži, takže nakonec byla zatčena a odsouzena na 7 let odnětí svobody. Nicméně prezident Jimmy Carter jí nakonec udělil milost.
Další takový podivný případ bylo zajetí Nataši Kampuschové v Rakousku ve sklepení domu Wolfganga Priklopila, který dívku od jejích asi 10 let až do plnoletosti držel v izolaci. V roce 2006 se jí podařilo za pomoci sousedky utéct a Priklopil nato spáchal sebevraždu. Nataša Kampuschová o tom pak vydala knihu, v níž se přiznala, že se svým trýznitelem soucítila. Byl to člověk, který si potřeboval vytvořit svůj svět a v něm mít blízkou duši. Když spáchal sebevraždu, tak skutečně truchlila.
Stockholmský syndrom je častější, než se obecně myslí, protože se týká také obětí domácího násilí. Týrané ženy mnohdy odmítají vypovídat na policii a nakonec se začnou svého tyrana ještě zastávat. Podobně se týká týraných dětí a jeho mechanismus se uplatňuje také v různých sektách a náboženských kultech. Vazba na věznitele je častá také u válečných zajatců a prodávaných prostitutek.
Málo se také ví, že tyto patologické vazby se vyskytují někdy i ve vrcholovém sportu mezi sportovcem a jeho despotickým trenérem, kdy je sportovec přesvědčen, že trenér ho deptá v jeho vlastním zájmu. Nakonec je třeba upozornit, že ačkoliv se této reakci říká syndrom, nejde o duševní poruchu a není zařazen do diagnostického a statistického manuálu duševních poruch.
Je to zkrátka adaptivní reakce na ohrožení života, která zvyšuje pravděpodobnost přežití tím, že uklidňuje násilníka, respektive únosce, protože vlastně vyhovuje všem jeho požadavkům a přestupuje na jeho stranu. Nezapomeňme, že násilníci svým obětem často vyhrožují ublížením či dokonce smrtí, takže třeba týrané děti se mohou snažit vyhnout rozrušení násilníka tím, že mu vycházejí ve všem vstříc. Jestliže pachatelé pak projeví vůči oběti jakoukoliv drobnou pozornost nebo laskavost, jako že ji pustí na záchod nebo jí dají napít, je to vnímáno jako skutečný cit. Ten může oběť zmást a dovést k tomu, že ve vlastním zájmu přestane chápat negativní povahu takového vztahu. Můžeme se zamyslet nad tím, zda 99,9 % vítězství vedoucí strany ve volbách v totalitních režimech není také projevem jakéhosi kolektivního stockholmského syndromu.
