Nizozemskou politiku před listopadovými předčasnými volbami doslova rozčísla nová politická strana. Je to zatím vysloveně podnik jednoho muže, ale přesto už vede v žebříčku volební podpory. Za jejím úspěchem stojí nejoblíbenější nizozemský politik poslední doby – Pieter Omtzigt. Jedni v něm vidí solitéra a populistu, druzí unikátního konzervativce, který je schopný dát svým neortodoxním přístupem zavedeným stranám novou sílu právě v souboji se sílícími okraji politického spektra.
Devětačtyřicetiletý ekonom z menšího města Enschede je nezávislým poslancem, ale popularitu mu vyneslo působení u středových křesťanských demokratů. V jejich řadách byl dlouho lídrem konzervativního křídla, čekatelem na nejvyšší pozici, ale i vnitrostranickým rebelem, kterého řada kolegů nemohla vystát a šířila o něm mnohá nelichotivá označení.
Proti vlastní vládě
Pověst nekompromisního politika si u veřejnosti vysloužil Omtzigt, když společně s jednou z opozičních poslankyň vedl vyšetřování velké aféry, v níž se zjistilo, že nizozemské úřady neprávem pokutovaly tisíce lidí za údajné zneužívaní dětských přídavků. Jednalo se při tom o nejchudší občany, často přistěhovaleckého původu. Pieter Omtzigt se do hledání viníků tvrdě opřel, ačkoli jeho vlastní strana v tu doba zasedala ve vládě. I Omtzigtovou zásluhou tenhle kabinet padl a země zažila minulé předčasné volby. V nich ho rozzlobení spolustraníci nezvolili lídrem, ale on stejně získal nejvíce preferenčních hlasů. Gloriolu politického mučedníka mu dodalo také následující povolební vyjednávání, kdy se řešilo, jak ho někam politicky odsunout nebo mu aspoň „zavřít“ ústa ministerskou pozicí. Tehdejší liberální premiér Marc Rutte tohle jednání nejprve popřel, ale nakonec byl veřejně usvědčen z lhaní a parlament dokonce hlasoval o tom, že mu vysloví nedůvěru. Vláda tehdy přežila, ale Pieter Omtzigt se stal pro mnoho Nizozemců symbolem odporu vůči zavedeným stranám a jejich politikům.
Navenek působí Omtzigt jako centrista, protože jeho původní strana – křesťanskodemokratická CDA – tvoří velmi umírněný politický střed. On sám ovšem hlasuje od té doby, co je nezávislým poslancem, nejpodobněji s konzervativně protestantskou stranou SGP a podporu mu dávají i voliči, kteří mají tendenci utíkat od zavedených stran k pravicově protestním subjektům.
Jeho názory totiž ladí ve většině věcí s dnes převažujícím proudem v nizozemské společnosti. Omtzigt považuje za problém vysokou migraci a prosazuje omezení přílivu migrantů. V parlamentu také bojoval proti tomu, že se nizozemské univerzity pomalu kvůli přílivu cizích studentů stávají institucemi, kde se učí převážně anglicky.
Vymezuje se rovněž proti tomu, aby bohaté země v EU doplácely na méně „disciplinovaný“ jih kontinentu. Mix jeho postojů dobře symbolizovala jeho aktivita, kdy v Radě Evropy bojoval za vyšetření vraždy novinářky Daphne Caruana Galiziaové na Maltě. Byl to boj za právní stát, ale zároveň při něm poukazoval na nebezpečí, které může hrozit celé EU kvůli údajně zkorumpované maltské vládě a jejímu prodeji pasů. Při návštěvě Malty ho musela doprovázet ochranka, ačkoli ho příbuzní oběti uznávali jako někoho, kdo pomohl k vyšetření zločinu s politickým pozadím.
Omtzigt není euroskeptik, ale kritizuje řadu unijních politik, zejména fungování eura. Prosazuje také, aby se Nizozemsko neúčastnilo unijních programů, které mu nic nepřináší.
Manželství s uprchlicí
Pozoruhodně do Omtzigtova profilu zapadá i jeho manželka. Ayfer Koç se narodila v jihovýchodním Turecku v syrsko-ortodoxní, tedy křesťanské, komunitě. Její rodina nakonec z Turecka uprchla kvůli náboženské diskriminaci islámské většiny. Sama zmínila v několika rozhovorech, že jako dívka se setkávala s tím, jak po ní sousedi z náboženských důvodů házeli kameny. V Nizozemsku se rodina plně integrovala a Ayfer Koç se dokonce stala významnou křesťanskodemokratickou političkou na městské úrovni.
Nepremiér
Netradiční přístup Omtzigt symbolizoval i při založení nové strany. Nazval ji podle své nedávné knihy Nová společenská smlouva (Nieuw Sociaal Contract). Podle prvních průzkumů by s ní mohl získat až třetinu křesel v dolní komoře parlamentu, což je v extrémně rozbité nizozemské politice dlouho nevídaný zisk. Unikátní je, že Omtzigtova nová strana, zaměřená na změnu politické kultury, lepší a transparentnější fungování nizozemských institucí a bezpečnější živobytí pro občany, bere voliče napříč politickým spektrem, od zavedených stran stejně jako od pravicových i levicových protestních stran. Hodně pustil žilou také nedávné nové štice v nizozemském politickém rybníce – protestně rolnické formaci BBB, která drtivě vyhrála jarní regionální volby s programem, v němž odmítala ekologické snahy o omezení nizozemského zemědělství.
Zároveň ale Pieter Omtzigt oznámil, že volby nechce vyhrát moc výrazně a přeje si, aby jeho strana rostla postupně. V případě vítězství ve volbách navíc Omtzigt nechce být premiérem, ale jen předsedou poslaneckého klubu své formace. To zní hezky, ale může to nakonec Omtzigtův úspěch ohrozit, protože jeho výsledek může být dost závislý na tom, koho určí jako „svého“ případného premiéra.
Také se ještě do listopadových voleb ukáže, zda dokáže čelit s týmem kandidátů, kteří se teď mají hlásit přes internet, tak těžkým vahám, jako je třeba Frans Timmermans, který povede do voleb spojení sociálních demokratů a zelených. Zemětřesení v nizozemské politice je ale každopádně na dohled.
