Andrej Babiš navštívil mistrovství světa v atletice v Budapešti, které se konalo na novém stadionu postaveném ze státního rozpočtu. Rovnou neopomněl slíbit, že podobný stadion postaví i v Česku. Upřesnil také, že by měl stát patnáct miliard korun. I když by si v Česku větší podporu zasloužil, takový stadion opravdu nepotřebujeme. Babiš ale vždycky přicházel s až kuriózně megalomanskými projekty.
Nejprve ke sportovní infrastruktuře v Česku – ta je opravdu mnohde zanedbaná i kvůli mizivé účasti státu. Vedení českých fotbalových klubů se s tím setkává pravidelně – kamkoli zástupci Slavie, Sparty či Plzně přijedou, vidí nové stadiony, kvalitnější infrastrukturu a skvělé zázemí budované ze státních dotací. Polsko, Maďarsko i Slovensko dávají do rozvoje sportu víc než Česko. Proč to tak je? Nabízí se několik důvodů.
Fanoušci úspěchu
Zaprvé, česká přízeň jednotlivým sportům je velmi pomíjivá. Před lety se seriózně debatovalo o rychlobruslařské hale v rodném kraji trojnásobné olympijské vítězky Martiny Sáblíkové. Hala stále není v dohlednu, mezitím Sáblíková bude pomalu končit kariéru a rychlobruslení zase zajímá o dost méně Čechů než před lety.
Česko však zažilo i příběh nové infrastruktury, který došel do konce: v nultých letech se u Liberce za podpory Kateřiny Neumannové postavil nový běžkařský areál za více než 800 milionů korun. Byl vybudován speciálně pro pořádání běžkařského mistrovství světa v roce 2009. Už při zakončujícím závodě šampionátu byl však poloprázdný. Dnes je v zanedbaném stavu a dle Lyžařského svazu je nepoužitelný pro mezinárodní závody.
Před pár lety v Česku po olympijských úspěších skokově vzrostla popularita biatlonu, zájem o něj však časem také opadá. Podobně nyní krátkodobě zvedla Markéta Vondroušová svým triumfem na Wimbledonu zájem o tenis.
Žádný sport však v Česku nemá trvalou masivní podporu. Vzpomeňme jen na to, jak se od doby posledního zlata na světovém šampionátu v hokeji v roce 2010 propadl zájem o tento druhdy nejpopulárnější český sport. Zápasy domácího mistrovství světa, které hostí Praha a Ostrava už příští rok v květnu, nejspíš sice budou opět vyprodané. Pryč jsou ale časy, kdy se hokejovému nároďáku chodilo fandit na zaplněná náměstí.
Proč nemáme stadiony
Podobně vratká je popularita fotbalu. Ano, fotbal je pořád nejsledovanější český sport a návštěvnost ligových zápasů stoupá. Reprezentaci se však tento trend zatím skoro vyhnul. Za poslední roky Česko hrálo domácí zápasy s několika světovými giganty, které se často nevyprodaly. Na zápas s Německem i Anglií dorazilo do pražského Edenu jen něco kolem 15 tisíc diváků, z nichž ještě dobrých pět tisíc tvořili fanoušci hostů. I proto stát není dlouhodobě ochotný postavit národní fotbalový stadion.
Česko je tak jedna z posledních zemí v Evropě, kde není žádný stadion s kapacitou přes 20 tisíc fanoušků. Podobně „fotbalově vyspělé“ země jich většinou mají hned několik. V Česku ale panuje oprávněná obava, že by takový stadion byl věčně poloprázdný. Proto se teď jako jediná naděje jeví, že národní stadion postaví Sparta a bude jí zároveň sloužit pro její běžné zápasy.
Dva nejpopulárnější sporty u nás – fotbal a hokej – však dlouhodobě drtí i reputační problémy. Stále se opakující korupční kauzy odrazují sponzory. A nakonec i brání tomu, aby třeba politici zvedli prapor a prosazovali pro český sport větší státní podporu. Ta je totiž v takové situaci před voliči neobhajitelná, byť třeba fotbalová asociace už zřejmě míří lepším směrem a lidé jako Roman Berbr se z ní vytrácejí.
Všechny Babišovy vize
A že by teď do toho všeho stát dal 15 miliard do atletického stadionu? Tedy do sportu, který je u nás zcela na okraji zájmu? To je zjevně nereálné. Do Babišova marketingu ale vždycky patřily megalomanské plány, o nichž nejspíš i sám věděl, že je nikdy nerealizuje. Že má smysl pro okázalost a velkolepost, je znát i z podoby jeho Čapího hnízda.
Takových velkých plánů už ale Babiš přinesl hodně i v politice. Vzpomeňme třeba na vládní čtvrť v Letňanech, futuristické vizualizace Libeňského mostu s bytovými domy, Babišův vzkaz, že do Prahy dostane „Apple store pro naše lidi“ nebo na podporu, kterou jeho vláda dávala kanálu Dunaj-Odra-Labe. V závěru svého premiérského mandátu zase Babiš sliboval vybudovat v Praze obrovské supermoderní onkologické centrum.
U Orbána se Babiš možná zhlédl v tom, že i megalomanské projekty lze dotahovat do konce. Byť zrovna u atletického stadionu v Budapešti panují v Maďarsku velké pochybnosti o jeho budoucím užitku. Orbán si podobný „babišovský“ sen realizoval dokonce i ve své rodné vesnici Felcsút, kde nechal postavit luxusní fotbalový stadion Pancho arena, s kapacitou dvakrát vyšší než je počet obyvatel obce.
Český sport by si větší státní podporu zasloužil. Těch 15 miliard, o kterých mluvil Babiš, by však daleko víc prospělo jinde než v jednorázovém atletickém stadionu. Ten se jen přidá do řady smělých Babišových vizí, z nichž nakonec nic nevzniklo.
