V omamné atmosféře pádu režimu po listopadu 1989 mnozí uvěřili tomu, že teď to nové dobro zvítězí nad tím starým zlem. Opory a horliví služebníci minulé moci odejdou na smetiště dějin, budou se tam kát a stydět za nemravnosti a nespravedlnosti, kterých se dopouštěli častěji kvůli výhodám a kariéře než z nějakého světonázoru. Ale doba pokání, popisu a analýzy minulosti, s vyvozením odpovědnosti, nejen té mravní, ale i právní, se nekonala.
Zvítězila představa jakési české bramboračky. Co jsme si, to jsme si. Taková byla prostě doba. A konec konců nejsme jako oni. A oni nejsou jako my. Ve finále došlo k překlopení normalizační společnosti bez naděje k naději bez společnosti. Neviditelná ruka trhu se stala novodobou mantrou. A tak nám tehdy uniklo, že tu změnu vlastně skrytě ovládají ti, kteří v tom uměli chodit i před tím, a věděli, že je důležité mít vítězné tričko pro svoje bílé koně. Věděli, že při neopakovatelné redistribuci majetku dojde i ke kumulaci ekonomické, politické a mediální moci na mnoho let dopředu.
Léta jsme konzumovali jen změnu fasády. Prozápadní rétorika se slovy o svobodě, demokracii a zázračné síle tržního hospodářství nás opticky posouvala do jiných sfér, ale realita byla jiná. Rozkrytí starých mocenských struktur se nekonalo, ani těch domácích (včetně StB), natož těch okupačních – KGB a GRU. A nestalo se tak dodnes. Schází důkladná analýza předchozího režimu. Viníci nebyli pojmenováni, a natož potrestáni (až na drobné nepodstatné výjimky). Vykonavatelé bývalé sovětské mocenské zvůle se mohli vysmívat svým obětem. Sametová revoluce přikryla svým velvetem to, co mělo být popsáno a zdokladováno, hlavně proto, abychom pokud možno navždy zamezili recidivě podobného bezpráví.
Období beznaděje a bezčasí nahradila éra marketingové iluze a naivity. Hráli jsme si na Západ starými východními móresy. Zůstali jsme v kulisách postkomunismu. Západ jsme ani po více než 30 ti letech nedohnali nejen v kupní síle obyvatelstva. Žijeme v zemi, kde nic není hanba a vše je jenom jako. Státní moc neřídí ani klíčové oblasti kritické infrastruktury a sune se někam jen jakýmsi samospádem. Důvěra ve stát a jeho instituce je povážlivě velmi nízká. Naděje, že vše změní změny vlád bývají opakovaně nenaplňovány a ani dnešní prognózy nevěští nic lepšího. Pár domácích oligarchů navyšuje svoje jmění ruku v ruce s navyšováním svého vlivu. Občané (voliči) jsou mačkáni podobně jako olivy při výrobě olivového oleje. Dluhy státu rostou a není to jen díky covidu a válce na Ukrajině.
V devadesátém roce jsem byl poprvé na Západě. Ve Vídni jsem se setkal s jedním Čechem, který žil v Rakousku už od roku 1948, kdy tam emigroval se svými rodiči. Velmi nám tehdy fandil, ale vždy říkal, že ta proměna společnosti nebude jednoduchá. Dlouze jsme si o tom tehdy povídali. Zeptal jsem se ho na to, které dvě oblasti života společnosti a politických proměn budou podle něj klíčové, abychom obstáli teď i v budoucnosti. Kupodivu měl zcela jasno. Bez rozmyšlení řekl, že jsou to oblasti justice a vzdělávání. Nemluvil primárně o ekonomických procesech. Věděl, že základ společnosti musí mít svůj hodnotový půdorys.
Mluvil o nutné dekomunizaci a o nebezpečí mravní relativizace, kterou může překrýt kult konzumu. V mravně pokřivených komunitách (společnostech) není největší problém, jak nasytit chudé, ale v tom, jak nasytit nenasytné boháče. Kdežto základem funkční solidární pospolitosti je shoda na etických normách. Etika operuje s predikáty dobrý/špatný, ale také zlý, nevhodný, nekorektní a další. Pokud ve společnosti absentují společně sdílená etická východiska, pak je to nedaleko k etické skepsi a nihilismu. Slyšíme to stále – „soudil jsem podle tehdejších zákonů, v partaji jsem byl jen kvůli kariéře a učil jsem tak, jak jsem musel“. Tyto postoje by neměly být novou hodnotovou normou. To je totiž jen předsíň pro uplatňování selektivního práva pro vyvolené a pro mravní relativizaci při výkladu moderních dějin. Prostě jsou situace, v nichž se ne vždy vyplatí kooperovat, ukazovat vlídnou tvář a odpouštět. S ďáblem se smlouvy uzavírat nemají.
Etická skepse může končit různými úvahami. „Proč se mám chovat morálně, když ostatní podvádějí a mají se lépe?“ „K čemu potřebuji morálku, když většinu problémů má řešit právo, které mi navíc neumožňuje vzít spravedlnost do vlastních rukou?“ „Proč bych se měl starat o dobrou pověst v budoucnosti, když se té budoucnosti nemusím vůbec dožít a představa vášnivé přítomnosti je tak lákavá?“ „Není často to tzv. morální vědomí jen rafinovaným falešným štítem?“ „Optimista prohlašuje, že žijeme v nejlepším světě, pesimista se obává, že je to pravda.“
K podobným úvahám se vracíme ve chvílích, kdy se k nám naše nedořešená a nepojmenovaná minulost vrací. Děje se tak nyní ohledně jmenování soudce Roberta Fremra ústavním soudcem. Jedno je jisté, jde o fatální nepochopitelnou chybu nové hlavy státu. Z příběhu Fremr se stává echo story Petr Pavel. Jak velké je to, tak protěžované vítězné menší zlo? Úcta a čest by neměly být artikly směnného obchodu.
„Tak to chodí na tom světě, každou chvíli jinák, dneska ctí tě za svatého, zítra budeš sviňák.“ Karel Havlíček Borovský (1821-1856)
