Každý z nás to mnohokráte zažil. Rozhovor se sportovní hvězdou, když konkrétní výsledek souboje či utkání zrovna neodpovídá očekáváním fandů. „Dělali jsme všechno možné i nemožné, srdíčko tam bylo, ale štěstíčko nám chybělo.“ Říká se, že štěstí přeje připraveným, že se mu musí jít naproti. Ale někdo ho prý prostě má a jiný ne. Co je vlastně to štěstí? Má dva trochu rozdílné významy. Ten první znamená stav hlubokého vnitřního duševního rozpoložení – blaženost, spokojenost, pocity souznění se stávající životní situací. Ten druhý význam je hovorovou řečí vnímán jako klika či štígro. Latinsky se štěstí vyznačuje dvěma pojmy – felicitas, tedy pocity blaha, plodnosti, úrodnosti a úspěchu, druhým významem je slovo fortuna, což je stav, kdy odvážným a statečným štěstí přeje.
Antonyma ke slovu štěstí jsou trápení, strast, neštěstí, smutek a také smůla, pech, katastrofa, nepřízeň osudu… K našemu bytí patří obojí. Ve všech etapách života rozličných společností se tak či onak střídá období radosti a smutku, výher a proher. Řecký filozof Sokrates (470–399 př. n. l.) řekl: „Měj stále na paměti, že všechno je pomíjející. Ve štěstí nebudeš veselý a v trápení smutný.“ Čas od času (spíše častěji) se střetáváme nejen s upřímnými hledači pravdy a štěstí, ale i s těmi, kteří „pravdu a štěstí“ považují za dobrý obchodní artikl (za produkt směnného obchodu). Prodejci štěstí, okázalí „milovníci“ dobra a vznešenosti. Jsou to ty přemnožené typy společenských příživníků, kterým skvělý pozorovatel normalizačního dění Jan Zábrana (1931–1984) říkával praktici života. To jsou ty elastické „charaktery“, kterým není nic svaté. Oni si to „štěstí“ jakoby podmaní, zafixují a netrápí se tím, že se upíšou ďáblovi. Je to pro ně jen druh byznysu.
Je štěstím nebýt sám. A to v období radosti a ještě mnohem více to platí pro časy nezdarů a smutků. Ten, kdo opustí přítele v jeho smutku, není hoden toho, aby se s ním pak dělil o jeho radost. V hraničních situacích se projeví síla vztahů i jednotlivých charakterů. Nezřídka to pak jde až na existencionální dřeň. Bojujeme sami se sebou. Je smutné se utěšovat jen tím, že na světě existuje mnoho lidí, kteří jsou na tom mnohem hůře než my. Šťastným nás může učinit to, když budeme prospěšní a užiteční pro ty, kteří to potřebují. To není banální sluníčkovská fráze, to je jen prostý holý fakt. Máme každý den spousty tzv. nutných povinností, ale vždy máme právo volby. Žádná „povinnost“ nás nenutí dělat špatná rozhodnutí. Trpělivost a odvaha nás mohou posunout v našem osobním zrání, pokud zároveň pochopíme význam slova pokora, v tichosti a intimitě svého já.
Štěstí není artikl na prodej v luxusní prodejně snů. Štěstí je odměna za naši „obyčejnou laskavost“. Laskavost je vlídnost, mírnost, jemnost, dobrota, přívětivost a dobrosrdečnost. To by úplně stačilo. Jen se z toho nesmí stát okázalá póza, pouhá hra s domnělými ctnostmi. K laskavosti patří i naše schopnost nesoudit jiné a umění odpouštět. Radost ze života a novou energii k překonávání překážek objevujme sami v sobě, a ne ve vymezování se vůči druhým, pak může být naše sdílené štěstí autentické a inspirativní. Štěstí si nás najde. Nemusíme čekat na jeho razantní vstup do našeho života, stačí mít upřímnou opravdovou radost z malých každodenních radostí. Pak platí ta jednoduchá pravda, že jsme všichni strůjci svého vlastního štěstí. Když budeme věřit v naději a štěstí, tak je budeme mít. Fides (víra), fiducia (důvěra), felicitas (pocity blaženosti) a fortuna (štěstí) tvoří společný soubor zralé lidské osobnosti a patří sem i opak pýchy a sobeckosti humilitas (pokora).
