V čele nizozemské vlády poměrně nečekaně skončila jedna z největších stálic evropské politiky – premiér Mark Rutte. Pravicový liberál stál v čele země dlouhých 13 let a vedl čtyři koaliční vlády. Z evropských premiérů je nyní déle v úřadě jedině jeho maďarský kolega a vlastně i velký názorový rival Viktor Orbán. A služebně starší jsou pak v Evropě už jen prezidenti Erdoğan, Putin a Lukašenko…
Azyl místo dusíku
Rutte, kterému je „teprve“ 56 let, oznámil konec politické kariéry po předčasných volbách, které zemi tulipánů čekají letos v říjnu. Lídr pravicově liberální Lidové strany svobody a demokracie (VVD), která by u nás byla asi nejpodobnější ODS, předčasné volby sám vyvolal. Trval totiž na přitvrzení pravidel migrace do Nizozemska, která v posledních letech opět výrazně stoupá. Přestože věděl, že dva jeho koaliční partneři – levicoví liberálové D´66 a silně protestanská Křesťanská unie (CU) tenhle krok nezkousnou. Rutte byl totiž přesvědčen, že potřebuje volby, které nebudou o tématu, v němž se na jaře v regionálních volbách zrodil triumf agrárnické komety současné nizozemské politiky – protestní, „antiekologické“ strany Farmářské občanské hnutí BBB. To se stalo nejpopulárnější stranou země, protože odmítá vládní plán na redukci emisí dusíku omezením zemědělské výroby. Rutte proto úmyslně vyhrotil spor o migraci, aby si vynutil volby, kde se bude v první řadě rozhodovat o otázkách azylu a voliči „zapomenou“ na dusíkové téma. V momentě takto provedeného rozpadu vládní koalice se zdálo, že Rutte si mistrovským tahem otevřel cestu k pátému premiérství.
Překvapivý konec
Jenže jen o dva dny později Rutte oznámil, že již nepovede svoji pravicově liberální stranu VVD do předčasných voleb a vrátí se k profesi učitele na škole, kde i teď občas učil.
Spekuluje se, zda za jeho rozhodnutím stál tlak zhrzených koaličních partnerů, hlavně levicových liberálů, kteří ho chtěli odvolat i z pozice premiéra v demisi, jeho osobní nízký koaliční potenciál pro povolební jednání či jednoduše únava z dlouhých let v čele strany a vlády. Každopádně jeho krok vyvolal velké střídání stráží v nizozemské politice. Rezignovali totiž i lídři všech tří dalších koaličních stran a nově se hledá i lídr nové formace, do níž se spojuje tradiční sociálnědemokratická Strana práce (PvdA) a silně ekologická a alternativní Zelená levice (GL).
Pan Normální Ne
Ohledně Rutteho se stále spekuluje, zda v nejbližší době nezíská nějakou klíčovou funkci v čele EU či NATO. O jeho „povýšení“ do Bruselu se ale mluvilo během jeho dlouhé kariéry už několikrát, ale on vždy takové nabídky vyloučil. Jeho věrnost domácí politice byla ostatně jednou z jeho silných stránek, pro něž se stal na dlouhá léta nizozemským politikem číslo jedna. Nizozemci oceňovali jeho obyčejnost. Jako starý mládenec zůstal žít v normálním bytě ve čtvrti Haagu, kde se narodil, když jeho rodina přišla z nizozemské Indonésie. Do práce i jako premiér jezdil většinou na kole a v politice ho nepotkal žádný osobní skandál. Proto mu krajané říkali „Pan Normální“. Oceňovali i jeho tvrdý postoj k jižním členům EU, pro které byl známý jako „Pan Ne“, protože odmítal z nizozemského rozpočtu platit krachující jižní ekonomiky v eurozóně.
Politické skandály se ale nevyhnuly jeho čtyřem koaličním vládám. Největší byl před minulými volbami, kdy se ukázalo, že tisíce lidí hlavně s migračním původem byly neprávem obviněny z falšování nároku na sociální dávky. V jeho vládě padaly hlavy, ale on sám zůstal nepostižen a obhájil ve volbách překvapivě vítězství. Tahle schopnost přežívat politické problémy mu vysloužila další přezdívku – „teflonový Mark“.
Za jeho politickou dlouhověkostí ale stála i jeho dovednost vytvářet překvapivá politická spojenectví. Vždyť jeho první vláda byla menšinovou koalicí s křesťanskými demokraty a vládla díky „opoziční smlouvě“ s antiislámskou Stranou svobody (PVV) kontroverzního populisty Geerta Wilderse. Další Rutteho kabinety ale zase stály na spolupráci se sociálními demokraty nebo levicovými liberály z D66.
Kurdka vs. otec Green dealu
Nyní ale Rutteho jeho pružnost trochu doběhla. Řada stran s ním po rozbití koalice odmítla budoucí spolupráci. I to zřejmě přispělo k ukončení jeho úctyhodné politické kariéry. To bylo tak náhlé, že překvapilo i jeho vlastní stranu. Ta ale rychle vybrala jako jeho náhradu pro předčasné volby dosavadní ministryni spravedlnosti Dilan Yeşilgöz. Tato rodačka z turecké Ankary a představitelka pravého křídla vlastní strany, včetně tvrdé migrační politiky, by se proto mohla stát po volbách nejen historicky první nizozemskou premiérkou, ale i prvním šéfem nizozemského kabinetu, který je národností Kurd.
Pravicoví liberálové ale jdou do voleb jen jako jeden za tří favoritů. O vítězství se totiž v říjnu utkají s protestními sedláky z BBB, ale i se spojením sociálních demokratů a zelených, které by mohl vést do voleb první místopředseda Evropské komise a „otec“ Green dealu Frans Timmermans, který je zastáncem hodně levicové politiky. U toho už ale nebude nejdéle vládnoucí premiér nizozemských dějin – Mark Rutte.
