Ti, kteří návštěvu ukrajinského prezidenta komentují slovy: „Zase hauzíruje se soucitem, žebrota!“ se vlamují do otevřených dveří. Samozřejmě že Zelenskyj objíždí „kolektivní Západ“ s prosíkem a vrací se do Kyjeva s dalšími zbraněmi a penězi, o které žádal, nebo aspoň s jejich příslibem. Otázkou není, zda žádá nebo ne, ale jakým právem žádá a proč mu dávají? Zkuste vy, pochybovačný pane, požádat nejbližší banku o půjčku bez jistin, neřku již armádu o zbraně. Okamžitě na vás zavolají doktora Chocholouška, protože jste nýmand, pokud nejste někdo. Stát se někým je mimořádně složitá věc a Zelenskyj to dokázal.
Čistě formálně prosí o pomoc, ale ve skutečnosti pro toho, kdo chce vidět, nabízí pomoc nám. Protože my lidé Západu jsme se vpředvečer války dostali do rozporu mezi praxí a smyslem specificky západní existence poněkud odlišné od jiných civilizačních nabídek. Odpojili jsme reálnou politiku od deklarovaných hodnot, a tím jsme ji dokonale vyprázdnili. Politika se stala rukojmím volebních většin. Marné jsou nářky nad tím, že nejsou opravdoví lídři, vůdcové se silnou vizí budoucnosti. Kde je brát a nekrást, když nikdo nechce vést, ježto není kam.
Lidé s mentalitou přizdisráčů říkají, že v době Mnichova moudré rozhodnutí vedení země neklást ozbrojený odpor, raději z boje utéct zachránilo statisíce českých životů. Opravdu? Srovnali jste počty možných a skutečných obětí osudového rozhodnutí? V důsledku zrady, slaboduchosti a z ní vyplývající poroby přišlo české společenství o stovky tisíc svých členů – na bojištích světové války, ve vyhlazovacích táborech, v odboji a v totálním nasazení. Umíte srovnat počty těchto reálných obětí s hypoteticky možnými oběťmi ozbrojeného odporu? Tož blahopřeji, leč jsou mezi námi i tací, kteří porovnávat známé veličiny s neznámými neumějí a nechtějí umět.
Ukrajinský prezident poprvé překvapil svět, možná i nepříjemně, právě tím, že odmítl logiku mnichovanství. Cítil za zády celonárodní podporu. Nenechal se opanovat strachem z možných lidských a materiálních ztrát a postavil se agresorovi se spartanskou neohrožeností. Jako by chtěl zopakovat Žižkovo heslo: Nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme! Tušil, že na lékárnických vahách historie sebeobětavé bezvýhradné zanícení vždy převáží nad aritmetickým množstvím. Průběh nevyhlášené války po 500 dnech trvání jasně dokazuje, že jeho postoj je nejen etičtější, ale také účinnější.
Domnělé vlastenectví našich „mírových štváčů“ zní tak dutě a trapně právě proto, že tato válka Davida s Goliášem nám názorně ukázala, jak vypadá vlastenectví pravé, jak se chová národ připravený přinést oběť nejvyšší na oltář svobody. Ukázka je to mimořádně působivá a podmaňující. Na jejím pozadí o to více žalostným se jeví blábol našich mnichovanů o neohroženém vlastenectví bájných Rusů, dnes většinou surově zabíjejících pro pravidelný žold za mrzký peníz.
Na tom, aby se Volodymyr Zelenskyj stal z nýmanda někým, musel tvrdě zapracovat. Objel důležitou půlku světa, setkal se se všemi rozhodujícími státníky, oslovil přímo nebo přes videozáznam zákonodárné sbory většiny západních, asijských a afrických zemí. A to nepočítám takřka každodenní vystoupení pro ukrajinské obecenstvo, v nichž hodnotí události posledních dnů a hodin. Tato v dnešní době nevídaná pracovitost, která přirozeně spojuje vysokou diplomacii s každodenními povinnostmi vrchního velitele, to je pravá příčina nefalšované a nepředstírané úcty k jeho neviditelnému způsobu řízení války. Svou zemi dostal do mimořádně silného postavení, sám se stal váženým vůdcem udávajícím tón mezinárodnímu společenství. To je důvod, proč si Zelenskyj může dovolit prosit tak, že jeho prosby vypadají jako naléhavá žádost.
Dokázal, že výměnou za materiální zdroje má co nabídnout. Je to nabídka silného ducha, která se nedá poměřit utilitárními hodnotami. Je to právě to, co Západ potřeboval jako sůl – dostat před oči staronový smysl své existence. Může se stát, že někteří politici nabízené okno příležitosti vůbec nepochopí a nevyužijí. Ale to už bude jejich problém. Nabídka tu je.
Nemám ponětí, jaké množství zbrojních systémů a finančních zdrojů si Zelenskyj odveze z Prahy. Na tom přece tolik nezáleží. Zato tím, že Ukrajina poskytla České republice ojedinělou příležitost opět spojit svou zahraniční politiku s etickými principy, ji vrátila do první ligy světové politiky. Praha se dnes jednoznačně postavila na správnou stranu dějin, a proto bude patřit do tábora vítězů. Nechť jiní pociťují budoucí traumata ze své slaboduchosti, my to nebudeme. A to je přece investice, která stojí za těch pár drobných.
