Posledních několik desetiletí pro to rozhodně děláme maximum. Nyní se vzedmutím bojůvek dezinformátorů se to začíná viditelně projevovat. Nesmyslné nejen konspirační teorie, které by ještě před dvaceti třiceti lety u mnohých z nás automaticky narazily na hradbu myšlení, a tedy mnohdy odmítnutí nebo minimálně pochybností, se dnes rozvalují spokojeně v našich hlavách, přežvykujeme je bezmyšlenkovitě v ústech před ostatními, mimoděk je šíříme dál, tu s náznakem úsměvu či otazníku, mnohem častěji jen tak. A proč taky ne. Chovají se tak téměř všichni, je to normální.
Dobrovolná lobotomizace
Nedávný výzkum prováděný mezi dětmi v Anglii ukázal, že přirozeně nechtějí jíst zvířata. Příčí se jim pojídat jiné živé tvory, zvlášť když ony samy žijí v bezpečné společnosti nadbytku, a mohou se tedy dost dobře živit jinak. Tytéž děti ale rády a často jedí maso. Protože maso je přece hmota z obchodu, nemá se živým zvířetem nic společného, odpovídaly přesvědčeně.
Tomu věří, to je jim odjakživa nalháváno. Aby poslouchaly, neremcaly a jedly, co se jim předloží. Záměrně je jim zamlčována realita a dělají se z nich idioti.
Zní to jako extrémní příklad? Ale kdež. Je smutným faktem, že vám dospělý Čech s vysokoškolským vzděláním bez uzardění řekne, že kráva se narodila, aby dávala mléko, dokonce dodá, že to mléko se jí vyrábí samo od sebe. Jak a kde? No přece v žaludku.
To není vtip. Stejně jako není vtip, že většina z nás, co si nenecháme sáhnout na šunku a bůček a steak a máslo a sýry, nikdy nebyla v kravíně, prasečáku nebo na jatkách. A taky proč? Stejně tak mnozí neznáme ani základní princip, na jakém funguje náš mobilní telefon nebo elektronické bankovnictví nebo ten vševědoucí ‘Google’. A je nám to fuk.
Přesto – nebo právě proto? – vesele bezmyšlenkovitě konzumujeme vše od jídla po nejnovější technologie. A proč taky ne. Chovají se tak všichni, je to normální. Který idiot by o tom přemýšlel?
Možná ten, co idiotem být nechce a netouží dál pokračovat v dobrovolné lobotomizaci, již s takovým nadšením ve jménu pohodlnosti a nemyšlení podstupujeme?
Evolučně zastaralí
Posledních několik generací, kam patří i ta moje, vyrostlo na mnoha takzvaně společensky prospěšných lžích, které nám automaticky servírovali rodiče. Protože to bylo a je pohodlnější. Hezky dětem lhát, ať je od nich pokoj a dělají, co chceme. Tím opakováním však postupně člověk začne vlastním lžím určeným jiným věřit, byť si to samozřejmě nepřizná – přece nejsme idioti, abychom věřili vlastním výmyslům, no ne?
Ale z vlastních dětí a vnuků idioty dělat lze? Proč je téměř zakázané ukazovat a říkat dětem pravdu? Protože je krutá a složitá a mnohdy nejednoznačná? Ale život je krutý a složitý stejně jako je krásný. Lhát se nemá, hrozíme výchovně dítěti prstem. Což je jen další lež, kterou mu svým vlastním lhaním potvrzujeme.
Nejnovější (ne)oprávněná hysterie kolem umělé inteligence fakt – a sice že se považujeme za vyspělou a vzdělanou civilizaci, a přitom jednáme čím dál víc pudově a bez přemýšlení – odhaluje snad ještě víc nemilosrdněji než bandy hulákajících a čím dál víc agresivnějších dezinformátorů a konspirátorů (užitečných idiotů, jež mnohdy slouží těm, o kterých ani nemají tušení).
Vývoj technologií pádí závratným tempem, za kterým fatálně svými schopnostmi a možnostmi evolučně zaostáváme. Většina z nás ani není schopná domyslet, co vše jsme stvořili. Logicky, když si musíme lhát i o tak trapně základní věci, jakou je původ potravin (naši předkové by se za nás styděli, stejně jako budou jednou nad tím, jak zvráceně dobrovolně pitomí a krutí a arogantní jsme byli, kroutit hlavou nechápavě naši potomci – pokud se jim a životu na Zemi podaří přežít řádění naší společnosti vzdělaných idiotů), je umělá inteligence nebo klimatická krize zcela mimo možnosti našeho chápání. A tak se chytáme těch heslovitých prohlášení, která potvrzují ‘pravdy našeho světa’. Tedy ty ‘pravdy’, které jsme si sami vylhali a kdysi jsme to, že to tak úplně není pravda, i věděli.
Není samozřejmě možné, aby jeden člověk obsáhl sumu všeho aktuálně známého vědění. To koneckonců nebylo možné nikdy, necháme-li stranou legendu o králi Šalamounovi. Na druhou stranu je nepochopitelné, jak jsme v posledních několika desetiletích rezignovali na realitu a její poznávání, na myšlení a přemýšlení, na bádání, pochybování, kritický přístup… A s jakou samozřejmostí až nadšením se stáváme čím dál plytčími, pohodlnějšími, hloupějšími, zmanipulovatelnějšími a ovladatelnějšími.
