To jsou známé verše Bohuslava Reynka. Baví mě podobné blázny potkávat. Jeden z nich starostuje už třicet let v jedné malé vesnici, kde se zastavil čas v devatenáctém století.
Odjakživa je monarchistou, takže také jediným monarchistickým starostou. Krom obecního úřadu se stará o pár bejků, práci v lese, založil místní skanzen a každý večer jde asi pěti chlapům natočit pivo do své hospody. Žádná televize ani otravný rádio. Jen tikot pendlovek na stěně a pravidelné odbíjení celé. Praskání třísek v kachlové peci, věčný koloběh každodenního hovoru těch pár štamgastů, uklidňující petrolejové světlo a obraz císaře pána.
On sám skoro nepije. Dělá to hlavně pro lidi. Říká: Vesnice, kde není hospoda, umře. Ale je to těžší a těžší. Lidé sedí doma u televize a sociálních sítí. A kdyby pak i náhodou zabloudili do téhle hospody, tak se leknou toho ticha a klidu. Chtějí být ohlušováni. Aby nevypadli z rytmu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
