S rostoucím státním dluhem rostou v Česku i vášně. Jedni hrozí státním bankrotem, jiní mávají rukou nad dluhem, který je jeden z nejnižších v Evropě, a zlehčují nutnost úspor. Podle dalších je normální, když státy žijí na dluh. Jak je to doopravdy? Jak už to v ekonomii bývá, jde o úhel pohledu.
Státy si v minulosti půjčovaly vždy. Zpravidla na vedení válek a splácení pak nebývalo jednoduché. Jinak panovníci obvykle vystačili s výnosy svého majetku a minimálních daní. Na běžný provoz a podporu ekonomiky si vlády začaly půjčovat zhruba před sto lety. Přelomem byla světová hospodářská krize ve třicátých letech minulého století, jejíž řešení hledal americký prezident F. D. Roosevelt u slavného ekonoma Johna Maynarda Keynese a jeho teze, že v krizi má stát investovat na dluh, aby dal lidem práci, ekonomice růstový impuls, a po krizi tento dluh splácet. Od těch dob si vlády celého světa přivlastnily tu první část rady, ale na tu druhou zpravidla moc nedocházelo. Hospodářské a sociální potíže byly řešeny rostoucími státními výdaji, které následovaly rostoucí daně, ale ani ty zpravidla nestačily. A místo otázek splacení dluhů se začala řešit otázka jejich udržitelnosti. Tedy kolik si stát může půjčit, aby byl schopen svůj dluh obsluhovat, tudíž platit úroky a zároveň normálně fungovat pro své občany.
Argentinská laboratoř
Laboratoří státního zadlužování se stala Argentina, jejíž počet devíti státních bankrotů vysoce převyšuje počet jejích titulů mistra světa ve fotbale. Tato nejvyspělejší země jihoamerického kontinentu prochází restrukturalizací svého státního dluhu zhruba jednou za generaci. Poslední proběhla před dvěma lety při úrovni zadlužení zhruba 109 procent HDP. Bylo to necelých dvacet let po historicky největším bankrotu Argentiny v roce 2002 při zadlužení pouhých 56 procent HDP, což není vůbec daleko od našich aktuálních 45 procent.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
