Učit děti je jistě respektu hodné povolání, které bylo u nás léta podhodnoceno. Proč ale zrovna učitelé mají mít v zákoně stanovený průměrný plat? A ještě přesně propočítaný na 1,404 průměrného platu přepočteného na plný úvazek za celé národní hospodářství? A navíc nikoli za loňský, ale za předloňský rok? Proč podobně uzákoněný plat nemají řidiči autobusů, jaderní fyzici či porodníci nebo kterékoli jiné nenahraditelné řemeslo?
Před pár dny poslanci nově schválenými paragrafy jen přidali do legislativy další absurditu, kterou nepůjde dodržet. Nebo bude ministr školství vždy na konci roku sbírat data ze všech škol o tom, kolik a kde přidali, a bude to průměrovat a pak nařizovat, aby to někde ubrali a jinde zvedli, když to bude vycházet třeba 1,408 násobek, nebo 1,396 násobek? Každopádně platy mají učitelům růst hodně rychle až zhruba na 61 tisíc měsíčně v roce 2025.
Tahle ikonizace učitelských platů zase jen zastírá podstatný problém, kterým je skutečnost, že slušné platy jsou sice jednou z podmínek fungování slušného školství, ale právě, že jen jednou. A žádné rovnítko mezi dobrým platem a školstvím poskytujícím dobré vzdělání neexistuje. Školství potřebuje především dobré řízení a organizaci, aby výdaje na platy jenom nelítaly z okna, což se v současnosti z velké části děje.
Předně je třeba odpovědět na otázku, zda skutečně potřebujeme stále více učitelů. Na počátku devadesátek bylo v základních školách o 340 tisíc žáků více, než je dnes, a stačilo na ně o deset tisíc učitelů méně, než jich platíme letos. Odpověď není jistě úplně jednoduchá, ale kvalitu vzdělání jsme za tu dobu každopádně moc nezvedli. Děti jsou možná méně zvladatelné, ale těžko jsou hloupější. Jistě je učíme lépe jazyky a mnoho dalších dovedností, ale jinde je to zase viditelně horší. Potřebujeme bezpochyby dostatek dobře placených a kvalitních učitelů, ale fakticky nevíme, jaké je to správné číslo. A dost možná je citelně nižší než to aktuální.
Státní sektor má přirozenou tendenci bobtnat a ve školství je to ještě zesíleno specifickou formou jeho organizace. Základní a střední školy jsou zřizovány a provozovány regionálními samosprávami. Ony rozhodují kde, jak velké a jak zaměřené budou mít školy, a řeší všechny personální otázky. Účet za platy ale chodí nikoli na obecní a krajské úřady, ale na ministerstvo financí a platí se ze státního rozpočtu. Samosprávy tak prakticky nejsou motivované k hospodárnosti a efektivnosti. A mnohé malé školy v nejmenších obcích jsou udržovány jen z prestižních důvodů, přestože řidič školního autobusu by stál zlomek platů několika desítek učitelů.
Zvláštní kapitolou je pak inkluze, která si vyžaduje obrovské množství asistentů, kteří byť mizerně placení, zatěžují dost dramaticky školské rozpočty, přičemž efekt pro vzdělávání je mírně řečeno sporný. A dříme nám zde další budoucí požadavek na důstojné ohodnocení těchto školských pracovníků v řádu hodně vysokých miliard. Kdy to někdo vyhodnotí a rozhodne, zda budeme zase platit, i když to těm dětem nepřináší slibované výsledky?
Řešit za této situace, kolikrát má být učitelská mzda vyšší než průměrná v Česku, je z tohoto pohledu čirým populismem. A to se nebavíme o tom, že kromě školství nám musí zbýt ještě také třeba na zdravotnictví, penze, vědu, rostoucí splátky státního dluhu a pár dalších drobností.
