
Ruská krutost
Pomohl i nám. Po celé novodobé dějiny běžel u nás spor, zda na nás míří láska bratrů Slovanů, nebo krutost ruského imperialismu. Konečně je jasno i tomu, komu se nevyjasnilo po roce 1945, i tomu, kdo oči neotevřel ani v roce 1968. Teď konečně dostali strach z ruské nadvlády i ti nejtvrdší obdivovatelé Ruska. Představy, že by k nám zas přijely ruské tanky zavádět pořádek, děsí každého. K tomu tam dubisku, jež vzdoruje dosaváde bouřným časům, jak kdysi pěli vlastenci, český národ už se nepřichyluje. Tečku v této tradici udělal Putin. Naše vlastenectví musí už definitivně přestat snít o panslovanství. Své zdroje musí hledat v humanismu, v demokracii, ve svobodě vlastenců i nevlastenců. Nic z toho Rusové v nabídce nemají.
Patolízalství
Co v nabídce mají, ukazuje jejich ukrajinská agrese až příliš názorně. Český politik už nebude moci čachrovat s „ruskou otázkou“, jezdit na Krym pro poučení a interpretovat Rusko jako partnera normálních politických styků. Natož dávat Rusko za vzor, jak se s nepříjemným patolízalstvím často dělo. Vzduch se projasnil. Kdo je dnes politický rusofil, je nebezpečný naší svobodě a je třeba s ním takto zacházet. Být spojencem Rusů není ničí právo, chráněné demokratickým pořádkem, nýbrž druh spolupráce s nepřítelem a zrady státu. I o to se Putin postaral.