To, co předvádí doktor Steinhübel (a milióny dalších), je scestné, absurdní, neracionální, a především snobské. To však nic nemění na tom, že doktor Steinhübel je dobrý přítel, vynikající lékař, ale také muž s podivnou fotbalovou hvězdou na čele.
„Jsme na tom dobře. V létě posílíme a příští rok taky dáme Ligu mistrů jako vloni,“ řekl mi o přestávce zápasu mezi Realem Madrid a Manchesterem City doktor Steinhübel. Podíval jsem se na jindy rozumného muže a nechápal věty pronesené v patetickém plurálu. Jak my? Jak posílíme, jak vyhrajeme? Co má, sakra, společného doktor Steinhübel, Pražák z moravského venkova, s londýnským Arsenalem?
Nechápal jsem chování nejen svého přítele, ale ani většiny fanoušků, kteří v pivnici U Sporťáka v pražských Vršovicích prožívali zápas mezi dvěma cizími fotbalovými kluby. Řvali, překopávali si vzájemně vulgarismy a extaticky se radovali z gólů „svého“ klubu. Fotbal po desetiletí sleduji jen v televizi, cítím jistou radost z úspěchu české reprezentace – a to je vše. Klubová identifikace pro mne skončila v polovině devadesátých let, kdy zanikl prvoligový klub FC Union Cheb. Chebu jsem fandil, bylo to moje okresní město a je snadné se identifikovat s takovým outsidrem, jakým byl periferní Union nebo dnes vršovická Bohemka.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
