Včera večer se na benátském bienále odehrál zvláštní úkaz, který dává jistou odpověď na otázku, zda jsme ve válce nebo jde jen o omezený lokální konflikt, na který si my Evropané možná tak nějak „zvykneme“.
Tady na letošním Biennale Arte v tom ohromném babylonu národů moc viditelných vizuálních prvků, které by připomínaly hrůzy války na Ukrajině, není. A to zde svá zastoupení představuje na devadesát států, na rozdíl od ČR je tu například vůbec poprvé přítomna Bangladéš, plus několik dalších národů bez samostatných státních útvarů, jako Skotsko nebo Katalánsko.
Ano, pavilon Ruské federace zůstává uzavřen, v kuloárech se během hodnocení viděného zpravidla dostaneme k děsivé situaci na Donbasu a u Černého moře, ale vizualita v tom ohromném zachrlení vjemů je minimální. To ego, to zaujetí umělců představit světu sama sebe, své problémy, problémy společnosti v té dané části světa, gender, sexualitu, umírající oceány… upozaďují tu zrůdnost ruské agrese.
Dokonce i národní výstava Ukrajiny, která se nachází v patře jedné budovy v Arsenale, tedy v bývalé vojenské loděnici odkud dle legendy vyplouval Marco Polo, vedle prezentací Turecka, Peru, Lucemburska nebo Jižní Afriky, vůbec nereflektuje situaci, kterou žijeme.
Instalaci Fontána, jak se jmenuje „Ukrajinský pavilon na 59. mezinárodní výstavě umění – La Biennale di Venezia“, Reflexu obhajoval třicetiletý kurátor Borys Filonenko mimochodem původem z Doněcku, stejně jako o přibližně třicet let starší umělec – autor fontány Pavlo Makov: „Soutěž o ukrajinský pavilon jsme vyhráli těsně před covidem, vůbec jsme netušili, zda se nám objekt podaří vyrobit, a když na nás pak zaútočilo Rusko, přemýšleli jsme nad tím, zda v téhle hrozné době vystavovat umění nebo celou prezentaci změnit. Nakonec jsme se rozhodli zůstat u původního záměru, protože ani válka nemá umění zastavit.“
Musíme tam být
Excentrické umělecké Benátky však válka na Ukrajině stejně dostala. Za všechno může jedenašedesátiletý Viktor Pinčuk, mimochodem manžel dcery bývalého ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy, považovaný za jednoho z největších ukrajinských oligarchů. Jím založené PinchukArtCentre jež je dlouhá léta přítomné i na benátském Bienále, v jednom z místních paláců narychlo uspořádalo výstavu jak ukrajinských umělců, tak hvězd současného světového umění. Svá díla v nádherném paláci Scuola Grande Della Misericordia di Venezia vystavují Damien Hirst, JR, Olafur Eliasson, Takashi Murakami, Boris Michajlov nebo Marina Abramović.
Z původně plánové jedné z mnoha vernisáží, kterých se v podobných rozměrech na Bienále odehrávají desítky, se najednou stala akce, kde prostě musí být všichni. Excentričtí umělci, galeristi, sběratelé, novináři najednou zjistili, že na akci PinchukArtCentre je tzv. „must be"! Důvod? Po tiskové konferenci, a nezbytných proslovech samolibému uměleckému světu vysvětlující situaci, byl téhle zvláštní skupince excentriků puštěn z obří obrazovky projev ukrajinské prezidenta Volodymyra Zelenského adresovaný přímo účastníkům Bienále. Mluvil o umění, o jeho významu a to zvlášť v době války. Nechtěl bych, aby to znělo neuctivě, ale rozhodně nevýraznější performance letošního ročníku nejstaršího festivalu umění světa. Sláva Ukrajině!
