Tyto obří červené trenýrky vyvěsila skupina Ztohoven na Hradě místo prezidentské standarty.

Tyto obří červené trenýrky vyvěsila skupina Ztohoven na Hradě místo prezidentské standarty. Zdroj: Ztohoven.com

Hulvátství demonstrantů? Když mířilo proti sokům dnešní koalice, bylo ticho po pěšině

Mnozí z těch, kdo dnes nejvíce křičí o nepřijatelně hulvátské a agresivní formě protestů proti pandemickému zákonu a covidovým restrikcím, dříve s podobnými věcmi takový problém neměli. Zatímco dnes je nápis na chodníku před domem poslance vydáván téměř za teroristický čin, hanobení prezidentské standarty, vyvěšování rudých trenek nad sídlem hlavy státu či přání smrti některým politikům bylo vesměs označováno za recesi, vyjádření názoru nebo přecházeno mlčením.

V uplynulých dnech se odehrálo zhruba následující: Organizátoři protestů proti pandemickému zákonu zveřejnili adresy několika desítek poslanců a vyzvali lidi, ať jdou demonstrovat před jejich bydliště. Jednomu poslanci někdo napsal na chodník před domem, že je vlastizrádce, jedna zmatená žena vešla do domu, kde bydlí jiný poslanec. O pár dnů dříve přišli lidé před sněmovnu protestovat se symboly několika šibenic. Následovala jejich kritika zleva, zprava, od prezidenta, ministr vnitra hledá způsob, jak demonstranty trestat, sociální sítě a média jsou plná výlevů o fašizující se lůze.

Nic ale nevzniká jen tak samo od sebe, z čista jasna. Také různé formy protestů mají v Česku svoji historii. Je dobré do ní letmo nahlédnout a zjistit, co předcházelo dnešnímu údajně bezprecedentnímu hulvátství a projevům na hranici extremismu (stranou teď ponechme využívání symbolů šibenic při demonstracích, o nichž jsme již dříve napsali, že se objevily jak při protestech proti vládě Petra Nečase v roce 2012, tak proti vládě Bohuslava Sobotky v roce 2015 či proti vládě Andreje Babiše v roce 2018 – více zde).

Tak třeba v roce 2015 vylezli na střechu sídla hlavy státu členové skupiny Ztohoven, zničili prezidentskou standartu (která je podle zákona z roku 1993 oficiálním státním symbolem České republiky) a místo ní vyvěsili nad Prahou rudé trenýrky. Důvodem byla jejich nespokojenost s prezidentem Milošem Zemanem, kterého dva roky před tím v přímé volbě vyslalo na Hrad více než 2,7 milionu voličů. Jaké byly tehdy reakce těch, z jejichž ideového tábora teď zní nejhlasitější odsudky proticovidových demonstrantů?

Teolog a údajný velký humanista Tomáš Halík označil protizemanovskou akci za „husarský kousek, jímž s vynalézavým humorem vyjádřili to, co si mnozí myslíme“. Europoslanec a někdejší šéf TOP 09 Jiří Pospíšil prohlásil, že „jde o svébytným způsobem vyjádřený politický názor“. A výtvarný umělec David Černý si liboval, že „to, co chlapci udělali, byl překrásný kousek a já jen tiše závidím. Jenom ty trencle měly být pomočené a vzadu zahnědlé, aby to odpovídalo realitě“.

A nebo jiný příběh – nápis „Vlastizdrádci budou viset“, jímž byl doplněn symbol šibenice při nedávné demonstraci před sněmovnou, je náhle prohlédnuvšími humanisty halasně vydáván za důkaz extremismu. Mohou mít pravdu. Slyšeli jste ale stejně razantní kritiku (pokud vůbec nějakou), když výrazný člen ODS Pavel Novotný psal na sociálních sítích na adresu bývalého poslance za KSČM Zdeňka Ondráčka: „Přeji si usmrcení poslance Ondráčka za velezradu“ a „Já bych si přál, aby za tohle Ondráček visel“?

Jistě, Novotného excesy lze z řady důvodů odbýt obrácením očí v sloup a poklepáním si na čelo. Zároveň je ale fakt, že byl za ODS zvolen starostou Řeporyjí, kde starostuje dodnes a na celorepublikovém sněmu ODS před dvěma lety dokonce kandidoval na 1. místopředsedu. Sice neúspěšně, ale už samotná účast na sněmu je v ODS výběrová, o kandidatuře na druhého muže strany nemluvě. Dodnes jsem nezaznamenal, že by se ODS od Novotného kvůli extremismu a hulvátství, s nímž prezentuje své politické názory, veřejně a s odporem odtáhla.

Pokud tedy dlouhodobě platí, že extrémní, vandalské a hulvátské formy protestu jsou politiky schvalovány či více méně mlčky tolerovány, míří-li na jejich protivníky, nemůže se nikdo divit, že se dnes obdobné věci dějí i druhým směrem. Ten, kdo chce kultivovat politickou scénu a veřejný prostor, může být věrohodný jen tehdy, bude-li stejně nekompromisně a hlasitě kritizovat a odsuzovat všechny nepřijatelné excesy. Bez ohledu na jejich ideové zabarvení. A to se v Česku neděje.