Jako děti jsme se se sestrou mlátili, štípali, kousali. Opláceli jsme si ránu za ránu. Když se mělo s bitkou skončit, na jednoho z nás už nezbylo, aby to tomu druhému oplatil. Mohl si tak maximálně požalovat mámě, že ona ho kousla. Druhý zase, že von si začal. Docházelo k neustálé snaze o naplnění spravedlnosti. A zajímavý je, že jsme vždy nadržovali sami sobě. Říkali jsme známou hlášku „oplátka se nepeče“.
V dětském mechanismu oplácení fungujeme neustále. Napíšeme někomu psaný dopis, tak se sluší mu odepsat. Ale píšeme mu doopravdy s chutí, nebo by to bylo jen neslušné mu neodepsat? Někdo nás pozve na narozeniny, tak ho pozveme taky. Necháme své slečně v kavárně dárek, ona nám za týden připraví zase jiné překvapení… Celý život jenom obchodujeme. Oplácíme. Dáváme si vzájemně lajky. Za jízlivý komentář to ale schytáme dvojnásob.
Také v tom vězím. Snažím se ale co nejvíc z tohoto koloběhu vymaňovat. Někdy rád najust nedám k narozeninám dárek. Aby to nebylo z povinnosti. A naopak jej dám někdy jindy zcela nečekaně.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
