Ve srovnání např. s předsedou Senátu to má premiér Fiala jednodušší: má formálně vzato jasně vymezenou roli. Poté, co nejdřív pan Babiš a pak i pan Zeman vzdali všechny obstrukce, je řádně jmenovaným předsedou vlády České republiky s jasnými pravomocemi. A může se vymezovat proti vládě, kterou vystřídal (mimochodem, na to jasné vymezení mnozí včetně mne čekali).
Předchozí vláda podle něho jen málo dbala na naši budoucnost a žila ze dne na den. Je tedy aspoň jasné, že není Babišův pokračovatel, nýbrž oponent. Tři hlavní problémy jsou podle něj cena energií, inflace, covid. S tím je těžké nesouhlasit, pokud jde o problémy, které přináší den. Varuje před různými politickými spasiteli a populisty (mohl být konkrétnější), kritizuje představu, že stačí něco odmítnout nebo odněkud vystoupit (dtto, zvlášť když každý dobře ví, o čem a o kom mluví). Je pro pozitivní postup v rámci EU (chce hledat v Evropě spojence, přesvědčovat partnery). V případě covidu slibuje, že opatření, která vláda přijme, budou maximálně rozumná, přiměřená a předvídatelná.
Přesto je tu velká, základní nejasnost. Je prý vždycky lepší hledat to, co nás spojuje, než žehrat na to, co nás rozděluje. A všechny problémy lze nakonec společným úsilím vyřešit.
Ať se na mne pan premiér nezlobí, ale to je zlehčování problému, který před námi stojí, a navíc ještě demagogie. Jaképak žehrat! K tomu, abychom mohli hledat to, co nás spojuje, musíme napřed vědět i o tom, co nás rozděluje a v čem musíme najít společnou řeč. To je namáhavé, žádá to spor a boj (což je něco jiného než „žehrání“, při němž si člověk vystačí sám). Taky musíme vědět, na čem se sjednotit za žádných okolností nesmíme. Snaha dohodnout se je v politice jistě nutná a užitečná, ale znamená zároveň společně odmítnout to špatné a zlé.
Říká se, že v jednotě je síla. To, z čeho mám zrovna dnes a u nás hrůzu, je špatně sjednocená společnost (historických příkladů je mnoho; Češi velmi rádi uvádějí nacistické Německo ve třicátých letech minulého století, myslím, že by nemuseli chodit až tak daleko).
Zažili jsme právě osmiletý pokus o rozbití demokracie v České republice. Nebylo to plánovité spiknutí zločinných sil, stalo se tak namnoze z blbosti lidí, kteří se na tom podíleli. Můžeme si za to sami, jen musíme vědět kdo a jak. Ne kvůli zúčtování s viníky, ale kvůli nalezení toho, co má být.
To, co nás spojuje, musí stát na tomhle vědomí. „Národní smíření“ postavené na principech „Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“, představa české politiky jako orwellovské hospody, kde se druží farmáři s čuňaty a už se ani nedá poznat, kdo je farmář a kdo čuně, není to, co teď potřebujeme. Jednoduše proto, že čuňata jsou pak nakonec v takovém společenství všichni.
